Fotbalový sen

50

Nejhorší ráno mého života. Tak bych shrnula moje ráno. Při probuzení mi nikdo nedal pusu, nepohlavně mě a nepopřál dobré ráno. Láďa vstal a aniž by mě vzbudil, odjel. Nechal mi akorát lístek na lednici.

Dobrý ráno, ježibabo. Promin, že jsem se nerozlucil, nechtěl jsem tě budit. Nezapomeň se najíst a napít. Kdyby ti přišli výsledky, dej mi prosím vědět. Pokus si to tu užit, pozítří se vrátím.

PS: Opovaž se mi sníst tu zmrzlinu v mrazáku. Vím, že mi na ní chodíš.

Při čtení toho vzkazu se nahlas zasměji. Na tu zmrzlinu mu chodím už nějakou dobu. Je příšerně dobrá. Tak dobrá, že by to mělo být nelegální. Jahodový cheesecake je překvapivě fakt dobrá prichut.

O něco smutněji se pouštím do snídaně, zase sama. A stejně sama jedu do práce, kde mě dneska mají čekat někteří kluci na regenerační proces a ostatní mají kondiční testy. Řekla bych že kondiční testy jsou společně s testy na FTVS dva momenty jejich životů, kdy litují, že se stali fotbalisty. Je to takové živoucí peklo.

Při příjezdu na Strahov se převlékám do sportovního s vidinou, že si zahraju aspoň na chvíli. Kluci mají být na místě asi za hodinu, což je dost času. Už dlouho jsem si sama nezakopala a nezatrénovala.

Nasazuju kopačky a beru míč, co leží v mé terapeutovně. Ještě předtím píšu Láďovi.

Tak co? Už jste přistáli?
Držím palce a hned dej vědět, myslím na tebe.
A děkiuju za vzkaz.

Vezmu míč, telefon nechám vevnitř a jdu si s radostí zahrát. Vlhký trávník, vůně kopaček a pěkně kopnutý míč jsou důvod, proč je fotbal tak nádherný sport. A když máte ten správný tým, je to dokonalost.

Hodina uplyne šíleně rychle. Než se naději, kouká na mě asistent trenéra Luboš s naším novým trenérem. To je možná něco, co jsem nezmínila. Máme nového trenéra z Dánska. Jmenuje se Brian a je to sympaťák. To, proč Vrba odešel je otázka na kterou neznám odpověď. Asi se nedohodl s vedením. Tak to ve fotbale je. Někdy se kohouti na smetišti poperou a skončí to odchodem pár z nich.

"Mám odejít? Už jsem dotrénovala," zakřičím na Luboše v češtině. Nechci z toho mít problém. Nemám tu co dělat.

"Ne, jenom se koukáme a divíme se co v tobě máme," křičí na mě zpět. Beru si tak míč a kličkuji s výstželem na bránu. Trénink zakončím nožičkování, což je něco v čem se ráda překonávám. Můj rekord jsou asi dvě minuty. Pak většinou ztatím rovnováhu a míč odkopnul pryč.

Po zakopání si ještě oběhu párkrát hřiště a protáhnu se. Tím můj trénink považuji za uzavřený a jdu se převléknout do pracovního oděvu. Sprchy tu sice nejsou, ale deodorant to zachraňuje.

První se starám o Filipa Panáka, který má neustálý problém s kolenem. To není na tak dlouho, protože ho pak posílám ke klukům do bazénu, kde musí rehabilitovat.

Dalším návštěvníkům je nováček Honza. Přišel z Hradce za Adama Gabriela. Chce, abych se mu podívala na rameno. Sice nevím, jak fotbalista skončí s bolavým ramenem, ale co já vím, co dělají ve volném čase.

"Vítám tě ve svém chrámu," přivítám Honzu u sebe. Usměje se, představí se a podá mi ruku. Vypadá fajn. To je důležitý. "Tak mi ukaž, kde tě to bolí," vyzvu ho. Poslušně si sundá tričko. Když vidím, co má pod tričkem, mám co dělat, abych na něj nezírala. Je to jenom sexy mužský tělo. Je to kurva dobrý mužský tělo, co si budu lhát.

"Hrál jsem basket a povedlo se mi se trochu přizabít," vysvětlí. Kývnu, že rozumím a jemně mu s ramenem začnu hýbat. Nic vážného to není, jenom si to lehce namohl a tak se mu to rozhodnu zalepit, abych mu ulevila od bolesti. Musí být schopný v testech podat maximální výkon.