Fotbalový sen

47

"Láďo, měli bychom pomalu jet," zakřičím, když se podívám na hodinky. Láďa je v ložnici a snaží se převléct. Problém je, že si nechce nechat pomoct, ale bez pomoci to jde blbě s kompresním obvazem a omezenou hybností nohy. Nechávám ho ale být, protože nemá cenu mu nutit svoji pomoct. Až jí bude chtít, ví že mu pomůžu.

Láďa nakonec vyjde z ložnice v kraťasech, triku a s berlemi. Já jsem se zvládla ze včerejšku sice oklepat, Láďa ale ne. Podle toho, co jsem slyšela je to fakt blbý. Blbý takovým způsobem, že horší zranění v koleni snad být nemůže. Tím, jak měl kopačku zaraženou v trávě a ten debil mu najel do nohy, došlo pravděpodobně k poranění předního zkříženého vazu, menisku a postraních vazů. My fyzioterapeuti tomu říkáme nešťastná triáda.

Všechno je to zatím s otazníkem, protože definitivní výsledky budeme mít po CT a dalších vyšetření.

"Dáš mi hned vědět, že jo?" pomůžu mu do auta a berle, hodím do kufru. Láďa kývne hlavou. Od včera je ve fakt blbým psychickým stavu, což je logický. Ví, že si dlouho nezahraje a do toho mu psal manažer, že je jeho přestup v ohrožení. To je pro něj strašná rána a nedivím se, že je na tom fakt blbě.

V noci moc nepsal a tak jsem nespala s ním. Byla to chvíle, kdy jediný, co potřeboval bylo ticho a moje přítomnost. Jenom jsme spolu leželi v posteli a mlčeli. Měla jsem pocit, jakoby se svět zastavil a všechny problémy zmizeli.  Došlo mi, že i kdyby přišel Ronaldo, stejně bych si vybrala Láďu.

"Fakt mě tam nechceš? Klidně tam s tebou počkám," ptám se ho ještě jednou.

"Chci tě tam, ale nechci abys strávila celý den čekáním. Dám ti vědět hned jak budu vědět víc. Ty jeď k tomu doktorovi a užij si den se Sabinou," falešně se usměje. Když ho takhle vidím, nejradši bych se rozbrečela. Vím, že ke vztahům patří i hořší časy, ale tohle jsou přímo tagický časy. Mnohem radši bych tam byla s ním, ale cítím, že se bude cítit líp, když mu nebudu dýchat za krk a dám pro soukromí.

Za chvíli jsme u vojenské nemocnice, kde ho předám klukům z realizačního týmu a odjedu. Mířím autem do centra Prahy. Jsem domluvená se Sabinou, že si zajdeme na kafe a uděláme si hezký den, aspoň v rámci možností. Teda hned potom, co si zajdu k doktorce. Jakmile tam skončím, jedu za Sabčou. Potřebuju načerpat energii, abych ji pak mohla dát Láďovi.

U doktorky je to překvapivě rychlý. Vezme mi krev a zeptá se na pár otázek. Uvidíme podle toho, jak dopadne moje krev. Do té doby mám být v klidu.

Sabina na mě čeká u vchodu do Palladia. Obejmu jí hned jak ji vidím. Jsem vděčná, že aspoň chvíli někde není fotbalista nebo člen realizačního týmu.

Naše první kroky vedou do kavárny, kde si objednám to největší kafe, co tam mají. Jakmile mi ho dají, sedám si a vydechuju. Jestli přežiju tohle tsunami v mám životě, zvládnu už vše.

"Neboj, to rozchodí. Je v těch nejlepších rukách," vezme mě Sabča za ruku. Cítím, že jsem tak pár milimetrů od psychického zhroucení.

"Já se strašně bojím, že ho odmítnou v Anglii, protože pokud se potvrdí to zranění, bude to minimálně na půl roku. Ne-li víc," vydechnu unaveně. Špatně se mi spalo, protože Láďu ta noha dost bolela. A když konečně usnul, kontrolovala jsem aby měl nohu podloženou a v pozici, která mu neublíží. Bylo to jako na houpačce.

"On se s tím zvládne poprat, obzvlášť když na to není sám," usměje se tak, aby mě podpořila. "Víš, co bude ale úplně nejlepší? Změnit téma," rozkáže. Má pravdu, že tu nejsem kvůli tomu abych mluvila o Láďovi celou dobu.