Fotbalový sen

26

Zasloužená večeře po celém dni pohybu. Jak pro mě, tak pro třicet sedmičku.

"Mám důležitou otázku," mumlá Láďa s pizzou v puse. "Na čí straně budeš zítra?" naráží na zítřejší derby. Není jediný, který se ptá. Ptají se na to všichni, protože je zajímá, jestli jsem třeba na Spartu nezměnila pohled.

"Na ničí. Nebudu fandit nikomu. Budu neutrální jak Švýcarsko," zakousnu se do těsta s rajčatovou omáčkou, sýrem a šunkou, co tak nádherně voní.

"Tomu nevěřím,"

"Dobře, tak jinak," položím trojúhelníček na stůl. "V Edenu jsem vyrostla. Je to můj domov. Znám tam hráče, trenéry, manažery, zkrátka všechny. Přeju jim výhru. Stejně ji ale přeju vám. Tobě, Adamům, Martinovi, Tomášovi, i když mě vytáčí, zkrtáka celému týmu, jehož jsem součástí. Budu fandit jak nám, tak Slavii a budu doufat v to, že vyhraje ten lepší," vysvětlím. Je to pro mě neskutečně blbá a nepříjemná pozice.

"Líbí se mi, že si Spartu nazvala jako náš tým. Až s tebou skončím, bude Sparta tvůj jediný tým," hází po mě okraj z pizzy. Je jako malý dítě.

"Vzhledem k tomu, že jsem se dneska pohádala na Edenu, nedivila bych se, kdyby byl," kroutím hlavou s úšklebkem na tváři. Vadí mi ta nesnášenlivost víc, než kdy předtím. "A můžeš za to ty," ukážu na něj vidličkou.

"Já?" zní ublíženě.

"Jo. Teda ne úplně. Mluvili o tobě hnusně, protože si nominovaný a tak jsem se tě zastala, což se nesetkalo s úspěchem," vydechnu lehce otráveně. Tyhle žabomyší války jsou na facku pro obě strany.

"Kdybych tě neznal, řekl bych, že si do mě bláznivě zamilovaná," usmívá se. Abych zakryla svoje hořící tváře, zvedám se a jdu pro dezert. Já asi nožná vážně jsem! Ne nejsem. Blbost. Nejsem schopná těhle emocí k někomu jinému než je moje rodina. Nikdy jsem na tohle nebyla. Proč bych měla být teď?

"Dáš si kousek?" hrabu v krabičce, kde se nachází tiramisu.

"Ne, nedám. Měl jsem dost," odmítá. S radostí si vezmu malou vidličku a pustím se do něj ještě ve stoje. To není dobrý nápad. Zaskočí mi a začnu kašlala, jak smyslu zbavená. Láďa se zvedne a plácá mě silou po zádech.

"No tak, nemůžeš mi tu natáhnout brka," mlátí mě do zad. Já se dusím a snažím se to sousto, co zaskočilo vypudit ven. Plíce mi hoří víc, než když jsem se poprvé pokoušela hulit trávu. Chvíli to trvá, ale nakonec se ten kousek piškotu dostane ven z mých dýchacích cest a já se můžu konečně nadechnout.

"Děkuju ti za záchranu, ale ráda bych tě upozornila, že když budu chtít umřít, umřu. Nebudeš mi rozkazovat kde a jak mám umírat," dýchám zhluboka, jdoucí ke skleničce s vodou.

"Dobře, domluveno. Jenom mi příště dej vědět, jestli chceš umřít nebo ne. Nedokážu rozpoznat co chceš a co ne," protáčí oči. Po zapití svého smrtelného sousta mi dojde, že jsem vztekle odsekla něco, co zní komicky.

"Ale no tak brouku. " přistupuju k němu blíž. Chci mu dát pusu a uspokojit svoje potřeby. Už pár dní nepřemýšlím nad ničím jiným.  "Víš moc dobře, co chci," dávám mu ruce kolem krku.

"Strašně rád bych tě teď odnesl vedle, ale je mi líto. Musím na zítra projít ještě něco od analytiků a pročíst si něco, co mi poslali. Derby jsou zítra. Budeš muset ještě počkat," odmítá mě. Já už přestávám mít naději, že ten sex dopadne. Nejdřív moje menstruace, pak babička, teď derby. To se mě někdo snaží zničit?

"Ty vole, to snad ne. Tímhle tempem to nedopadne nikdy," zaúpím. "Můžu ti aspoň nějak pomoct?" navrhuji, když se smířit s tím, že to dneska zase nedopadne. Rozbory a přípravy jsem na tom vždycky milovala snad úplně nejvíc. Dívá se na mě nechápavě. Evidentně si nemyslí, že je dobrý nápad, abych mu pomáhala, když jsem jednou nohou na temné straně síly - v Edenu. "Znám fotbal, vím jak hraje Slavie a chci, aby vyhrál ten lepší. Když to bude Sparta, budu ráda," přiznám. Nelžu, ani mi není nepříjemná představa Sparťanské výhry. Naopak, přála bych jim to.