Fotbalový sen

9

Jáchym se od rána tváří zvláštně. Je nervnozní. Vidím to na něm. Normálně si nemne prsty a neuhýbá pohledem. Možná bych to měla rozseknout.

Chápu že může být naštvaný, potom, co se stalo, jenže to on není. To bych na něm poznala. Vzal to nakonec v pohodě, když jsem mu vysvětlila, že ten telefon nebyl můj nápad, ale Ladislava. Tak, jako mi věřil že jsem s ním nic neměla. Pozná,když lžu a já poznám,když on lže. Známe se dlouho a proto vím, že není v pohodě. Takže jediný co jsem mu slíbila bylo, že s ním vážně nic mít nebudu, protože by to nebylo fér, když spím s Jáchymem. Proto jsem si myslela, že je válečná sekera zakopaná.

"Jáchyme, co se děje? Od rána si jak vyplašený kuře," srovnám ho trochu nevybíravě s ptákem, jichž mají na zahradě hodně, vzhledem k tomu, že je původem z vesnice. Vadí mi to napětí. Jsme v parku a měli bychom si užívat sluníčko a hezký vzduch. Ne řešit proč se tváří, jak kdyby snědl citron.

"Měli bychom si asi promluvit, tentokrát už ale vážně" konstatuje. Jak kdybychom spolu před půl hodinou vážně nemluvili. Omluvila jsem se a souhlasila s tím, že na pivo, ani na panáka s partou už nepůjdu.

Co když je nemocný? Prosím neříkej mi, že máš HIV. Řekni, žen máš jenom kapavku, ta se dá léčit.

"Dobře?" Konstatuji zase já zděšeně. Myslela jsem si, že vážnosti už bylo dost. Chci se bavit a žít, ne nad něčím polemizovat, obzvlášť nad budoucností.

"Přemýšlela si nad budoucností toho našeho rádoby vztahu? Já v noci jo totiž," uklidní mě trochu tím, že není nemocný, na druhou stranu je budoucnost věc, která mě děsí zhruba podobně.

"A k čemu si došel?" Ptám se dál, i když vím, že to nechci vědět. Kdyby to chtěl ukončit, už by to udělal. V tomhle je něco jiného, což se mi vůbec nelíbí. Znám ho moc dobře. Došlo mu to včera , jakmile si uvědomil, že o mě může přijít. Možná bych byla radši, kdyby měl kapavku.

"Co kdybychom to spolu zkusili. Jako pár, ne jenom jako kamarádi s občasným sexem," udělá návrh. A je to tady. To, co jsem doufala, že nenastane, nastalo. "V noci jsem si uvědomil že nechci aby si někdy byla s někým jiným a že já nechci nikoho jiného," vysvětlí.

"Jáchyme, proč to řešíš? Myslela jsem, že nám to vyhovuje takhle, bez citů," sednu si na lavičku. Nevím, co mu na tohle mám říct. Je to kamarád, který to umí v posteli. Nic víc, nic míň.

"Ne, tobě to tak vyhovuje. Já tě mám rád už od doby, co nám bylo pět," sedne si ke mně. V ten moment se zvednu. Proudí mnou čisté zoufalství.

"Jáchyme. Do háje. Pak si do toho ale neměl jít. Do očí si mi řekl, že to bude jenom sex, žádný city. Oba jsme přísahali, že pokud by to přerostlo, ukončíme to," vjedu si nervózně prsty do vlasů. Zaječím tak že se otočí nějaký pár našim směrem.

"Jenom sex? Nikdy to není jenom sex. Chtěl jsem s tebou být a doufal jsem, že třeba...," nedořekne větu, kterou si umím doplnit. To proto jsem mu vadila v klubu s kluky a proto mi volal v noci. Žárlil a byl naštvaný. Já to dodělala tou fotkou, bomba.

"Že se do tebe zamiluju taky? To si chtěl říct?" spíše se ujišťuji. On kývne. Že jsem nespala s nějakými tindr nymfomany. To by bylo jednodušší.

"Copak to nemůžeme zkusit? Na tohle čekám odmala. Miluju tě. Snažil jsem se ti to ukázat, jenže tys to neviděla. Tak jsem souhlasil s tím, že půjdu do nezávazného sexu. Doufal jsem, že si uvědomíš to, co já. Nemůžu žít takhle dál, nemůžu. Prosím, dej mi šanci," podívá se mi do očí. Bolí mě, že ho nemiluji tak, jako on mě. Neviděla jsem to tam, nikdy mi to nešlo. Kdybych to věděla, nespím s ním. Proč jsem to jenom neviděla?

"Jáchyme," vezmu jeho tváře mezi dlaně. "Jsi úžasný kluk. Zasloužíš si někoho, kdo tě bude milovat tak jako ty jeho. Já ti to dát ale nedokážu. Nechci vztah. Nechci se vázat. Nefungovalo by to a tím bychom zničili i tohle přátelství. Nechci tě ztratit jako kamaráda, takže neřeknu ano. Neřeknu to protože bych musela lhát," jsem naprosto upřímná. V jeho očích se zalesknou slzy, ty však okamžitě zatlačí. Nejsem já to kráva?

"Ještě mi řekni, že ti za to jednou budu vděčný," zasměje se, čímž zakryje tu bolest, co cítí. "Víš, co? Končím. Nemám na to. Nedokážu s tebou být jen kamarád, takže radši nebudu tvůj kamarád vůbec," zvedne se a odejde. Chci na něj zavolat, říct mu, ať nedochází. Místo toho jenom zoufale vydechnu. Snad se uklidní a dá nám šanci, ovšem jako kamarádům.

Nějakou dobu sedím na lavičce sama, pak se rozhodnu jít dodělat papírování do práce. Aspoň na to, co se stalo nebudu myslet. Nejhorší je tom to, že měl táta zase pravdu.

Chci to někomu říct a tak zavolám Lukášovi. Zajímá mě, jestli o tomhle věděl. Proč mi něco neřekl?

Vytočím jeho číslo. Doufám, že nemá trénink. Je pátek, mohl by ho mít. Taky by měl mít zranění, čili by jeho režim mohl být volnější.

"Nazdar Sparťanko," osloví mě se smíchem Lukáš.

"Mezi mnou a Jáchymem je konec. Ty si věděl, že je do mě zamilovaný?" ptám se na přímo. Jsem si jistá, že věděl. Jsou s Jáchymem nejlepší kamarádi. Spíš mě zajímá, proč mi nenaznačil, tak jako třeba táta, že ke mně něco cítí. Je to i můj kamarád.

"On ti to řekl?" ujistí se radši než aby řekl něco, co by neměl.

"Řekl mi, že by se mnou chtěl vztah a já ho odmítla. Neměla jsem tušení, že mě miluje. Proč si mi něco neřekl? Nemusela jsem ho tomu všemu vystavit," vyčtu Lukášovi poměrně naštvaně. Mezitím se na mě otočí nějaká maminka s kočárkem v parku.

"Zaprvé, věděli to všichni kolem. Zadruhé, stejně by si mě neposlouchala. Víš, jaká si. Mávla by si nad tím rukou. Navíc jsem přísahal Jáchymovi, že se to nikdo nedozví. Musel jsem držet jazyk za zuby," omlouvá se. Šíleně se mi chce brečet. Neměla jsem za cíl Jáchymovi ublížit. Nikdy jsem si však nevšimla, že by do mě byl zamilovaný.

"Já vím, já jsem jenom šíleně naštvaná. Na sebe, na něj, že mi lhal, na celý svět, protože ani nevím proč. Prostě jsem si myslela, že se nám tohle vyhne," otřu si slzu, co se kutálí po mé tváři.

"On se srovná, neboj. Jaký to vůbec bylo v noci? Viděl jsem fotku. Ty si s ním vážně spala?" vyptává se jako malé dítě. Z té představy je nějak moc nadšený.

"Ne, nespala. Jenom jsem chtěla naštvat Jáchyma co mě bombardoval telefonáty,"

"Tak to se ti povedlo. Gratuluju," zasměje se mojí tvrdohlavosti. "Jaký byli? Jsou to taky takoví idioti jako na hřišti?" nevím, co mu úplně odpovědět, já je z hřiště neznám.

"Nejsou zas tak hrozní. Je s nimi sranda a docela jsem si to užila," usměji se nad vzpomínkou mě a Adama Gabriela uprostřed pódia.

"Jsem rád, že se ti povedlo. I když je to tým, co z duše nesnáším. Zasloužíš si splnit si sny," uklidní se a promluví vážně.

"Už víš, kdy přijedeš?"

"Koleno je tom blbě a musím rehabilitovat. Slibuju ale, že až budu moct, zajdeme na pivo nebo panáka,"

"Alkohol teď dlouho nechci ani cítit. Je to brána do pekel, takže mu dávám sbohem," konstatuji se svojí kocovinou. Od rána jsem nejedla a stejně je mi na zvracení.

"To by mě zajímalo, jak dlouho ti to vydrží," uhodí hřebík na hlavičku. "Bude ti vadit, když půjdu? Ječí tu naštvaný trenér," zašeptá zničehonic.

"Utíkej. Napíšeme si později," kývnu hlavou, až pak mi dojde že mě nevidí. Telefon uklidím do kapsy a hledám nejbližší spoj na stadion. Potřebuji pracovat a zakopat si. Musím ten vztek ze sebe dostat.