Fotbalový sen

13

Je úterý. O víkendu má být ples a já ho stále bojkotuju. Proč? Protože mi vedením bylo řečeno, že bych se toho měla zúčastnit. Zároveň jediní dva lidi, kteří by tam se mnou teoreticky mohli, nemůžou. Respektive jeden nechce, protože nekomunikuje a druhý je v Německu před finálem ligy. Takže to vypadá tak, že půjdu sama.

I když možná nepůjdu. Ale jestli jo, budu obhajovat všechny ty single holky, které nemají to štěstí na plesového partnera. To je můj plán, nebo aspoň jeden z nich.

"Ještě tam chvíli zůstaň," okřikuju Hložka, který je ve speciálním bazénku pro regeneraci. Vzhledem k tomu, že mají zápasy každou chvíli musí regenerovat s pomocí koupele. Obzvlášť při Adamově vytížení. Je štěstí, že se ještě nějak nezranil.

"Podáš mi telefon?" optá se. Ochotně vezmu ze stolu chytrou krabičku, aspoň tak tomu říká babička a předám mu ji. Tak, aby nespadla do vody. Když otevře telefon zatváří se lehce otráveně a protočí oči.

"Co je?" podivím se.

"Ale v pátek je ples a Verča mi nedá pokoj. Chce mi jít koupit novou kravatu, protože se ji ta moje nehodí k šatům," odpoví s vydechnutím, což zní tak, jak kdyby chtěl umřít. Nesnáším nákupy, taky bych radši umřela. Chápu to.

"Tak to hodně štěstí. Já se na to v pátek asi vykašlu," vytáhnu ručník ze skříňky ať jsem připravená, až půjde ven.

"Tak to hodně štěstí. Vedení tě sežere. Si nová a budou tě chtít poznat a prohlédnout mimo práci. Omluví tě maximálně koma nebo pád meteoritu," ťuká něco do telefonu.

"Proč bys nešla? Bude to super," přidá se další Adam. Tenhle je ale blonďatý.

"Karo, ty mlč. Ty tam máš s kým jít. Hložane, ty taky. Co tam budu dělat já?" položím spíše řečnickou otázku. Vím, co tam budu dělat. Křena. A to nechci. Místo čekání na odpověď radši Hložkovi podám ručník. Další Adam tam ještě chvíli bude.

"Budeš s námi. Nebo můžeš jít s Krejdou," odpoví Adam, když vyleze z bazénku a začne si otírat nohy. V ten okamžik se na sebe podívají a začnou se smát. Vím, že viděli ty videa. Krejda se s nimi nezapomněl podělit o ten veselý příběh.

"Ani náhodou. Nikam s tím volem nejdu," kroutím hlavou. Od minulého týdne jsme se moc neviděli. Tím, že má zranění, není v mé péči a tak se moc nevídáme. Ani na Strahově, ani na Letné. Léčí se a je spíš ve fitku nebo doma. To je výhoda. Mám klid.

"Slíbil, že když tě přemluvíme zaplatí nám panáka. Musíš s ním jít. Když nás nesežere on, tak ty nebo vedení. A to si nezasloužíme," odmítá přijmout moje odmítnutí Karabec.

"Ani náhodou. Je to idiot a má jediné štěstí, že je zraněný takže se moc nevidíme. Jinak by už byl sežraný," falešně se usměji.

"Říkal, že když budeš souhlasit, bude se na plese chovat jak gentleman, a to sis přála," přemlouvá mě dál Hložek. Probodnu ho pohledem a nechám si chvíli na rozmyšlenou. Mezitím podám Karabcovi ručník a on z bazénku vyleze.

"Ani náhodou. To on nedokáže," odmítám. Ani o tom nechci přemýšlet. Jsem tvrdohlavá? Ano jsem. Vadí mi to? Ano vadí. Udělám s tím něco? Absolutně ne. Nechci mu dát šanci se do mě navážet. Ani ze srandy.

"Víš co? Tak uděláme sázku. Řekneš ano a když se bude chovat jak idiot bude muset splnit tvoje přání," navrhne Kara. Ví jak na mě evidentně, protože se mi tenhle plán líbí.