Fotbalový sen

42

Za mnou a za Láďou se zaklapnou dveře. Jsem unavená po pohřbu a přijdu si lehce nekomfortně, protože tu mám teď nějakou dobu bydlet. V tom mě utužují ty dva kufry a taška, kterou má Láďa. Uffffff, je toho dneska moc.

"Vyndal jsem ti tuhle část skříně, ať si máš kam dát věci a tady na stolku máš klíč," ukáže mi Láďa a tašku s oblečením hodí na postel. Je to divný, až mi z toho není dobře. Vím, že je to chvilkový pocit, ovlivněný dneškem. Vím, že se to přežene. Vím, že jsem tu s Láďou, kterého mám ráda a je mi s ním dobře. I tak mě ale celý tohle, co se z nás stává, děsí. Snad si na to zvyknu.

"Děkuju," tiše řeknu. Ladislav naštěstí pochopí, že potřebuju prostor a tak mě nechá v pokoji samotnou. Začnu s vybalováním oblečení do skříně. To mi trvá relativně dlouho. U toho si snažím zpracovat emoce z pohřbu a následné hostiny. Je zvláštní že je babička spálená na prach. Přála si to a tak jsme ji to splnili. Pohřbená bude s dědou o čemž snila od momentu, kdy umřel. A ode mě tam dostane flašku rumu. Snad ocení, že jsem ji to přání splnila aspoň takhle.

Někdy v šest hodin odpoledne mám hotovo, vybaveno. Cítím, že mám trochu lepší náladu. Hudba a úklid mi hlavu vyčistily. Stejně je divný být dlouhodobě někde, kde se necítíte doma.

Nechci se v těhle myšlenkách utápět a utvrzovat, takže radši otevřu dveře a jdu za Láďou do obýváku. Sedí na gauči a kouká na seriál. Podle toho, že se tam střlí usuzuji, že to není úplně můj šálek kávy. Místo toho se položím na gauč a položím si hlavu na jeho klín.

"V pohodě? Mám to vypnout?" pohladí mě po vlasech. Mým tělem se rozlije neidentifikovatelný pocit hezkých emocí. Nemusím si s ním povídat nebo mluvit. Stačí mi jeho blízkost.

"Ne, dobrý," zakroutím hlavou a zavřu oči plná únavy. Než se naději, zdá se mi o babičce.

Zničehonic ucítím, že jsem ve vzduchu. Pootevřu oči a všímám si, že mě Láďa nese v náručí do postele. Dojde mi, že jsem asi usnula. Nakonec mě ale únava znovu přepadne a víčka mi znovu klesnou.

....

Popeláři jsou užiteční, ale hluční. Probudí mě rány, které svojí prací působí. Rozlepím oči a rozhlédnu se. Venku je světlo, svítí sluníčko. Na krku mě lechtá dech Ládi, který spokojeně odfukuje. Úplně si nevybavuji, jak jsem se sem dostala, ale je mi jasný, že v tom má Ladislav prsty. Asi jsem vytuhla na gauči.

Spánek byl evidentně potřeba. V porovnání s včerejškem je mi mnohem lépe. Fyzicky i psychicky. Najednou se mi zvládá představa, že tu s Láďou bydlím mnohem lépe. Těším se na to. Po tom, jak mě včera podržel vím, že jsem s ním v bezpečí.

Vezmu telefon z nočního stolku, kde mi čas ukazuje devět hodin. Nějakým způsobem se u něj v bytě spí lépe. Možná je to tím, že spím s ním.

Telefon odemknu. Koukám na sociální sítě, kde mám pár nepřečtených zpráv od kamarádů a známých. Všichni se mě ptají na to, jestli chodím s Láďou. Zmateně na ty zprávy koukám, vzhledem k tomu, že jich není málo. Kde na to přišli? Vědělo o tom málo lidí a ani jeden z nich není drbna. Pak si všimnu, že mám zprávu od Hanciho, který mi posílá internetový článek z nějakého bulváru. V ten moment mi dojde, proč jsou moje sociální sítě zahlcené.

Článek nemusím otevírat, protože vidím fotku, která je u článku a hned vím, odkud se vzala. Moc dobře si pamatuju, komu jsem tuhle fotku poslala, respektive nepamatuju si, že bych ji poslala, protože jsem byla na mol, ale vím, kdo byl adresátem. Jáchym. Je to ta fotka, jímž jsem se mu chtěla pomstít. Vzal ji a poslal ji do bulváru jako pomstu za včerejšek.