Fotbalový sen

36

Hlasité zvonění se začne rozléhat pokojem. Donutí mě to rozlepit oční víčka a hrábnout po telefonu, který leží na nočním stolku. Vidím, že ten, kdo mi volá není uložený v mém telefonu.

"Humlová, prosím," představím se rozespale.

"Dobrý den, volám kvůli Matějovi. Říkala jsem, že se ozvu, až si to celý rozmyslím," ozve se mně povědomý hlas.

"Dobrý den," ohodím Láďovu ruku pryč a sednu si plná očekávání na postel. "To jsem ráda, že voláte. Jak se máte?" ptám se už probuzeně i když můj mozek pracuje na 2%.

"Unaveně, ale dobře. Matěj zrovna hraje zápas," pyšně odpoví. Kolik že je to hodin?

"Jak jste se nakonec rozhodla?" přejdu k věci.

"Mluvila jsem o tom s Matějem a přál by si to. Je mi to sice šíleně blbý, ale pokud je ta nabídka stále platná, ráda bych ji přijala. Není v mých silách mu dát tolik času, aby docházel do Sparty,"

"Je platná. Samozřejmě, že je," vypísknu tak, že se ozve zabručení spícího Ladislava. "Matěj je fakt talent a měl by hrát. Slibuju, že toho nebudete litovat," tancuji po pokoji, skákající sem a tam.

"Tak já to Matějovi řeknu. Bude mít radost. Děkuju moc, hlavně za Matěje. Snad máte pravdu a dostane se dál,"

"Dobře, tak si ještě napíšeme a domluvíme se,"

"Určitě. Jakmile mi dá Sparta vědět, co a jak, ozvu se. Nashledanou a děkuju moc," rozloučí se.

"Nashle a není zač," rozloučím se taky opírám se o stůl. Zavěsím a ještě chvíli tancuji.

Až teď pořádně vidím, jak vypadá Láďův pokoj. Bílé zdi, polepené fotkami fotbalistů. Dřevěný nábytek na němž je spousta pohárů a medailí. Vypadá to tu jako v pokoji většiny fotbalistů. Nic nenormálního. Hned moji radost z Matěje ale přebíjí pohled na Láďu, hlavně při vzpomínce na včerejší večer. Co mám s touhle informací asi tak dělat?

Mohla bych mu to říct. Jenže na co to bude? Jediný rozdíl bude v tom, že bude znát pravdu. Pak je ale otázka, na co mu ta pravda bude, když do té Anglie odjet musí. Nabízí se vztah na dálku, ovšem ten nefunguje. Já a Lukáš i přes snahu nejsem dávno nejlepší kamarádi a už asi nikdy nebudeme. Je logický, že ten náš vztah postupně vyprchal. Odmítám tomu ale přihlížet s Láďou. Jiné řešení tu není.

I tak bys mu to ale měla říct, copak si nevzpomínáš na Jáchyma? Taky ti to neřekl a vyčítáš mu to do dnes.

To je pravda. Ovšem rozdíl v téhle situaci je jednoduchý. Jáchym mi lhal, když jsem se ho ptala na city ke mně. Já Láďovi nelžu, ani on mně. Pouze si neříkáme pravdu. A mezi lhaním a neříkáním pravdy je veliký rozdíl.

Nechci třicet sedmičku budit a tak se oblékám a jdu do kuchyně. Potřebuju čas a prostor, abych zjistila, co vlastně teď chci dělat.

"Dobré ráno," zdravím mamku Ládi. Ta sedí u stolu a snídá spokojeně v pyžamu.

"No dobré ráno. Jak se ti tu u nás spalo?" usměje se na mě od ucha k uchu. Sedám si k ní a automaticky liju kafe do hrnku, co je připravený na stole.