Fotbalový sen

29

Oslava. Obří oslava. Gigantická oslava. Taky hodně policistů, kvůli idiotům, kteří se vrhli na hřiště. Teď tam stojí podium a hoši na něj nastupují. Sleduju jejich radost a tleskám jim z povzdálí. Jsem šťastná. Sparta vyhrála a já jsem ráda. Nejradši bych vyskočila samým štěstím z okna. To nezní moc Slavisticky.

Postupně volají jména a já ječím, skáču a tleskám, jako smyslu zbavená. Každý den s těmi tatary se podepsal tak, jak jsem nechtěla. Stali se mými kamarády. A o to víc jsem ráda, že stojí na podiu se zlatou medailí na krku a Bořkem s pohárem v ruce. Jde za týmem a společně s fanoušky vytváří obrovský hluk. A ten hluk se postupně stupňuje až do bodu, kdy ten pohár zvednou.

"Kdo neskáče, není Sparťan," zpívají a skandují. Tleskám jim. Ta radost oproti tomu zklamání, které bylo v jejích očích při poločase, je mnohem lepší. I když to znamená, že je Slavie zbytá jak pes.

Nechávám si to kluky užít a jdu si do zázemí pro krabičku, jež jsem od Ládi dostala. Vím, že ten dres na mě chce šíleně vidět, ale já mu vzdorovala, protože jsem nechtěla být braná jako Sparťanka. Teď je mi to jedno. Říká se sice, že by člověk neměl sedět zadkem na dvou židlích, ale já můžu. Můžu podporovat Slavii a zároveň Spartu. Nebo jsem spíš na cestě konvertovat k nepříteli?

Beru si na sebe dres s číslem 37 a vycházím ven, aby mi nic neuteklo. Po cestě zdravím známé a kamarády mého táty. Ti nechápou, co mám na sobě, ale radši se neptají. Mají plnou hlavu svojí prohry. Ovšem najde se jeden, který si tu potřebu rýpnout má. Ten známý se jmenuje Jáchym.

"Co tu děláš? Nemáš tu být," protáčím oči, vzhledem k tomu, že není fotbalista A-týmu, ani člen realizačního týmu, který se o tým stará.

"Kámoši mě sem dostali. Chtěl jsem tě vidět," přistoupí ke mně s láskou v očích. Nehodlám být ale v jeho blízkosti. Ať už kvůli sobě, nebo kvůli Láďovi. Nerada bych, aby nás viděl. Navíc už Jáchymovi nevěřím.

"Jdeš se omluvit?" rýpnu si koukající na hodinky. Chci za kluky. Nechci tady hnít s člověkem, který mi ublížil tam, kde věděl, že to bude bolet.

"Ano, jdu. Přehnal jsem to. Taky jsem ti přišel popřát upřímnou soustrast," podá mi ruku. Chvíli si ji prohlížím, ale nakonec ji přijmu. Pokusím se to urovnat, i když už to nebude nikdy jako dřív. Podělal to. Nemůžu být dobrá kamarádka s někým, kdo mi ublížil tím, co věděl, že bude bolet nejvíc. To si kamarádi nedělají.

"Aspoň je o dementního člověka méně," ujede mi něco, co jsem říct nechtěla. I když možná chtěla. Někdy zkrátka mluvím rychleji, než myslím. Aspoň vyzkouším, že ho to opravdu mrzí, nebo to jenom říká, protože by měl.

"Ale no tak, přeháníš, víš, že jsem to tak nemyslel. Ujelo mi to," brání se. Aby mi neujelo něco, co zase bude bolet jeho. Tohle totiž rozhodně není omluva myšlená vážně.

"Ze všech urážek sis mohl vybrat jakoukoliv, ale ty sis vybral moji nemocnou babičku. Nepřijde ti to jako blbá náhoda?" stahuji svoji ruku do bezpečí, protože potřebuju ještě čas. Obzvlášť teď, po smrti babičky.

"Co chceš ode mě slyšet? Domlátila si mě dost a myslím, že jsme si to vyříkali. Co chceš víc?" ublíženě pokládá otázku, jak kdybych já byla ten záporák. V ten moment se mi udělá špatně od žaludku z toho, kdo byl můj nejlepší kamarád. Milovala jsem ho. Zbožňovala jsem ho. Byl jako můj brácha, kterého jsem si vždycky přála. Trávili jsme spolu čas o prázdninách, na hřišti, ve škole, zkrátka všude. Byl mi oporou, když se mamka nevrátila z nemocnice po mrtvici. Co se s ním stalo? Nebýval takový ignorant a zlý člověk. Tak si ho nepamatuju.