Fotbalový sen

41

"Tak, co, jak si na tom před proslovem?" ptá se táta. Vedle něj stojí Jáchym a vražedně nás pozoruje.

"Trochu jsem se sesypala před chvílí, ale tady třicet sedmička mě podržela," vyzdvihnu to, co pro mě láda udělal. Podobný vztah jako s Láďou jsem mívala s babičkou, která mě uklidňovala, když jsem nevěděla kudy kam. Taťka se mi snažil pomoct, ale většinou se tak zamotal do situace, že pak panikařil se mnou.

"Vy teď spolu chodíte?" zeptá se Jáchym. Nemusím se na Láďu ani dívat, abych věděla, co mám říct. Vím, že ví, co mám za lubem.

"Jo, chodíme," odpovím s lehkostí a radostí. Mě samotnou zarazí, jak se mi líbí tuhle větu říct. Možná ho fakt povýším na mého kluka.

"Míša se ke mně dokonce bude stěhovat," vloží se do toho Láďa. Mého tátu nepřekvapí. Ten o tom ví a dokonce byl rád, že jsem udělala další krok k tomu se vázat, protože se celou moji pubertou bál, že skončím sama s mým přístupem ke vztahům.

"Taky jsem se divil Jáchyme, ale zvykneš si. Sparta dělá s Míšou divy," poplácá táta po zádech kluka, který vypadá, že nás něčím otráví v blízké době.

"To vidím, skoro bych ji nepoznal," sarkasticky poznamená. Unaveně si zívnu a opřu si hlavu o Láďu. Jsem fakt úplně vyřízená.

"Láska lidi mění, viď, miláčku," osloví mě Láďa. Mám co dělat, abych nevybuchla smíchy. Tenhle talent nasrat lidi máme oba dva a v kombinaci jsme docela smrtící dvojka.

"No nic, já půjdu za pánem, že můžeme začít," odejde táta. Vidím, že mu došlo o co nám jde a nechce se toho účastnit. Tomu rozumím. Jáchym je s ním pohodě.

Láďa se nakloní k mému uchu a porposí mě, abych ty dva nechala o samotě. Nemám tušení, co má v plánu, ale vím, že by mě neprosil jen tak. A tak oznámím, že jdu pro rum do auta. Ten se mi tam podařilo zapomenout, ale chtěla jsem pro něj jít až po obřadu, abych ho dala hrobníkovi, který s flaškou rumu babičku definitivně pohřbí. Bylo to její poslední přání a tak jí ho chce ještě splnit.

Auto odemknu a vezmu si z auta flašku babička oblíbeného rumu. Nikam nespěchám. Dávám si na čas. Mám ještě asi deset minut do začátku. A paradoxně jsem v klidu z představy, že mám jít první na řadu v povídání o babičce. Povím o ní to, co budu jednou říkat svým dětem.

Po navrácení do funkcionalistické budovy už vidím všechny sedět na místech a tak si sednu taky. Konkrétně do první řady, vedle Ladislava.

"Tak, co?" zašeptám zvědavě. Letmo se podívám ja Jáchyma, který se na mě kouká ještě hůř, než předtím. A to jsem si myslela, že to není možné.

"Neumíš si představit, jak jsem ho nasral. Kam se na něj hrabe Vrba, když se nasere," chichotá se tak, aby ho ostatní neslyšeli.

"Co si mu řekl?"

"To bys nepochopila, jako holka. Důležitý je, že se tváří, jak kdyby znovu prohráli derby," zlomyslně zatancuje takový taneček v sedě. Že se tomu vlastně ještě divím.

Další debata je přerušena proslovem nějakého pána, který čte neosobní proslov přede všemi. Ten proslov trvá chvilku. Patří to asi k jakémusi zahájení. Pak vyvolá moje jméno a já trochu znervózním. Láďa mě podpoří pohledem a já se hrdě zvedám ze židle. Dojdu ke stolečku, kde se konají proslovy a zhluboka se nadechnu.

"Já, ehm, bych vás tu chtěla přivítat. Moje jméno je Míša a Libuška byla moje babička. Abych řekla pravdu, celou noc jsem se snažila napsat řeč, která by moji babičku vystihla. Nakonec mi došlo, že lepší než tisíc slov bude pár mých vzpomínek. Ještě než se k tomu ale dostanu bych měla zmínit jednu věc. Babička si vždycky přála, aby její pohřeb nebyl o truchlení ale o oslavě. A tak ostatně žila celý život. Její život byl až do konce jedna velká party. Moje poslední návštěva u ní skočila její otázkou, zda bych ji příště nepřinesla rum.  Už jsem jí ho nestihla donést, ale tam nahoře už ho snad má dostatek.

Celý její život byl založený na humoru a to i v těžkých chvílích. I když jí umřela dcera, moje mamka. Bylo mi šest. Pamatuji si, jak ke mně tenkrát přišla do postele a brečela se mnou. Tenkrát mi řekla, něco, co se dneska asi hodí zmínit. Ten smutek, kterého jsme tu momentálně všichni plní je láska, kterou jsme neměli možnost vyjádřit. Je to láska k tomu člověku, kterou mu už nemůžeme dát, protože odešel z tohohle světa. A je úplně jedno, jestli umře v patnácti, šest a dvaceti, jako moje máma, nebo v osm a šedesáti, jako odešla babička. A tak pokud máte potřebu brečet, pláčte. Babička vždycky říkala, že pláč léčí," zasměji se, cítící slzy, co se derou ven.

"Zažila jsem s ní spoustu dobrodružství. Libuška mi byla druhou mámou. Naučila mě vařit, pít kvalitní alkohol, randit s kluky, kouřit doutníky i cigarety. Dokonce mi k osmnáctinám dala výlet do Amsterodamu, kde jsme spolu zkusili hulit trávu. Byla to praštěná ženská a všichni jsme ji pro to milovali. To ale nebyla jediná věc pro kterou jsme ji milovali. Byla to hodná, milá, rozumná, inteligentní, nádherná žena plná porozumění," přeskočí mi hlas a první slzy se skutálí po tváři.

"Když tu teď stojím, uvědomuji jaký štěstí jsem v životě měla. Až teď si uvědomuji, že, že zatímco jsem si s ní užívala života a bavila se, tvořila jsem si vzpomínky na ní. A ráda bych se o pár vzpomínek na ní podělila," řeknu a rychle se zamyslím nad tím, co bych chtěla říct.

"Když jsem si vybírala, kam půjdu na vysokou, přála jsem si stát se fyzioterapeutkou. Šíleně jsem se ale bála toho, že se nedostanu. A tak jsem si radši vybrala jiný, lehčí obor. Když to babička zjistila, šla za mnou. Ptala se mě, proč si nechci splnit svůj sen a já ji odpověděla, že se bojím, že to nevyjde. Vzpomínám si na ten její hřející úsměv a otázku "No a co když to vyjde?" vyprávím ostatním, kteří mě pozorují se slzami v očích.

"A takhle to bylo s babičkou každý den. Podporovala ostatní kolem sebe a viděla v nich to nejlepší. Na druhou stranu se uměla bít a když ji někdo naštval, uměla rozdávat rány. Co si pamatuju, tak nejednou vzala holí soudruhy za minulého režimu. Co jsem se naběhala, když mě honila po bytě, protože jsem nechtěla jíst zeleninu. Byla to zkrátka žena mnoha tváří. Zodpovědná a hodná babička, ale zároveň rebelka. A já jsem moc vděčná, že jsem ji mohla poznat," vzlyknu, protože jsou ty vpomínky moc silné. Letmo se podívám na Láďu. Naznačí mi, že mi drží palce, což mě povzbudí.

"Babička byla moudrá žena a kdybych měla říct, co všechno mě naučila byla bych tu ještě zítra. Jak jsem říkala, byla to silná a hodná ženská. A i když už tu s námi fyzicky není, je s námi v našich vzpomínkách. Jsou tu její děti a vnoučata, kterým dala spoustu lásky a hodnot, jež můžeme učit naše děti, čímž tu s námi kousek ní zůstane. Doufám, že se ke mně dneska přidáte a oslavíte život tak úžasný ženy, jako byla Libuška," ukončím můj monolog. Ozve se lehké zatleskání a já odejdu.

Sednu si a zhluboka se nadechnu, abych se vrátila nohama na zem. Nejsem úplně extrovertní člověk a neužívám si být středem pozornosti, obzvlášť, když jde o něco tak osobního, jako je smrt babičky.

"Byla si úžasná," zašeptá Láďa, chytající mě za ruku. Místo odpovědi si na něj položím hlavu a poslouchám mého strejdu na podiu.