Fotbalový sen

34

D1 je horor České republiky. Nějakou dobu to vypadalo, že se pojede bez kolon a problémů. A chvíli na to, co jsme se divili, že na dálnici směrem na Brno nestojíme v zácpě, právě stavíme. Před námi je dlouhá řada aut, co je na to podobně jako my. A to nejsme ani u Jihlavy.

Otráveně vydechnu. Je teplo, špatně jsem se vyspala a teď ještě musíme stát v koloně. Tenhle výlet byl fakt geniální nápad. Jestli takhle pojede dálnice v neděli, tak se s pohřbem babičky můžu rozloučit.

"Měli jsme jet vlakem," opřu hlavu o opěrku a zavřu oči. Dneska nemám dobrý den a stojící auta mi ji opravdu nezlepšují.

"Ty máš náladu," pronese Láďa. Má pravdu. Od rána je moje nálada asi taková, jakou měli Slávisti po prohře se Spartou - tudíž pěkně na prd. Nevím odkud ta špatná nálada pramení. Nejradši bych si zalezla a byla sama. Takhle chci všechny akorát zabít.

"Proč jsme nemohli jet vlakem? Teď tu budeme jak volové stát tři hodiny. Super nápad, fakt že jo," protáčím oči.

"Dobře, měla si pravdu. Stačí?" klidně konstatuje. Docela se divím, že na mě neštěká zpět.

"Na co mi je pravda, když tu teď strávíme mládí," rýpu si dál. Tohle mi vadí. Mohli jsme jet vlakem a byli bychom v Brně už. Nebo jsme to mohli vzít přes Olomouc a vsadím se, že bychom nestáli v koloně. Jestli budeme stát až do Brna, tak nepřijedeme ani příští víkend.

"Mládí už máš za sebou, takže se nemusíš bát," hraje si na vtipného. Otevřu oči a probodnu ho pohledem. Dokáže mě fakt vytočit jednou větou. Víc nepotřebuje.

Otevírám prohlížeč v telefonu, abych zjistila, co se děje. Nejsem překvapená, že je to nehoda. Odhadovaný čas trvání je hodina až dvě. Jak jsem řekla, takhle přijdeme k němu domů za týden. Láďa to bere docela v pohodě, mávne nad tím rukou. Má pravdu tom, že to nezrychlí, když se bude vztekat. Mě spís vytáčí, že jsme se tomu mohli vyhnout. Jenže my museli autem.

"Můžu zapnout rádio nebo chceš být nasupená v tichu?"

"Nebyla bych nasupená, kdybys mě poslechl. Jenže ne, muselo být podle tvého,"

"Měla si pravdu, ale teď už s tím nic neudělám. Je něco, co ti zlepší náladu nebo hodláš být kyselá celou cestu?"

"Kafe by mi zlepšilo den, ale benzínka je vzdálená asi pět a dvacet kilometrů. Můžeš se proběhnout, jestli chceš,"

"Víš co mi můžeš?" zasměje se mému návrhu. Asi mu o mojí náladu nejde tolik. Chtěla bych jí mít lepší, ale hormony člověk neovlivní. Všechno je na prd. Snad se z toho vyspím.

"Dát pěstí? Facku? Ránu mezi oči?" navrhuji. To ho pobaví. Mě ale vůbec ne. Něco agresivního ve mně je. Sama sebe se trochu bojím, uznávám.

"Bože dej ať se ta dálnice rozjede, jinak tě tu v tom autě asi budu muset zabít," vzhlédne nahoru k nebi.

"Ty si tu na zabití," narážím na to, že neustále mluví a mluví. Je dneska šíleně otravný. Nejradši bych vystoupila z auta, abych se mohla nadechnout čerstvého vzduchu. Mám pocit, že vybouchnu. Jsem naštvaná, přímo vzteklá. Nevím, co se mnou je. Možná je to nevyspáním, možná protože se blíží babičky pohřeb. Tak či tak mi vadí, že se takhle chovám. Vadí mi to, protože si to Láďa nezaslouží.

"Co kdybychom využili ten čas, co tu strávíme nějak produktivně?" změní strategii. Jeh ruka se objeví na mém stehnu. Nedokážu ani slovy popsat, co se snad v každé buňce mého těla začne dít. Moje vnitřní já začne skákat tak dva metry do vzduchu a dělat u toho kotrmelce. Najednou je moje špatná nálada tu tam.