Fotbalový sen

45

Chci jít za Láďou, ale nemůžu, protože tu musí zůstat někdo, kdyby se něco podělalo. Momentálně totiž všichni šli s Láďou. Čas se najednou úplně zastaví a každá minuta je utrpení. Naštěstí těch deset minut uplyne a rozhodčí zapíská. Kluci jsou plní nadšení a plácají se po zádech, mezitím, co já letím do zázemí za Ladislavem.

V hlavě se mi honí ty nejčarnější scénáře. Co když už si nezahraje fotbal? Co když už se nikdy neprojde na kole? Co když ho nevezmou do Anglie kvůli tomu zranění?

Ťukám na vyšetřovnu, ale vyhodí mě s tím, že vevnitř není místo pro dalšího člověka a tak sedím venku na zemi. Chvíli na to přiběhne Adam. Zajímá ho to samé, co mě. Není jediný. Přiběhne i Michal. Takhle tam čekáme asi deset minut. Kluci chodí sem a tam nervózně. Čemuž nerozumím. Po devadesáti minutách bych si sedla a odpadla únavou.

"Ty Srbové jsou fakt svině. Tohle není fotbal ale boj o přežití," vydechnu zoufale. Tahle bezmoc mě ničí.

"Dostal další žlutou takže ho vyloučili," říká Michal, čímž se mě asi snaží přesvědčit o tom, že dostal trest.

"Láďa taky možná nebude rok běhat. Tak hlavně, že dostal druhou žlutou kartu," protáčím oči. Jsem fakt naštvaná. Na blbého Srba, na sebe, na fotbal. Zkrátka na všechny. Do toho je mi blbě. Jsem unavená, hladová a můj tlak je tak nízký, jak jen může být. O pískání v uších a žaludku na vodě nemluvím. Měla jsem se najíst.

"Míšo, nemusíš být jedovatá. Taky se nám to nelíbí, ale nic s tím neuděláme," vloží se do toho Adam.

"Máte pravdu. Jdu si opláchnout obličej a najíst se. Kdyby něco, dáte mi vědět, že jo?" zvednu se na nohy a lehce se mi zamotá hlava. Je šest hodin a já od rána nejedla. S nízkým krevním cukrem a stresem je to cesta do pekla.

"Jasně, že dáme," usměje se Michal. "Nechceš doprovodit? Vypadáš unaveně," sjede mě pohledem trochu znepokojeně. Zakroutím hlavou už vybalancovaná a odejdu pryč chodbou směrem k šatnám za kterými je záchod. Jeden z mála ženských záchodů. Po cestě si ještě vezmu batoh, kde mám oběd se svačinou.

Vím, že to bude trvat déle, protože potřebují to koleno vyšetřit co nejlépe můžou, než oteče. Předpokládám, že víc stejně budou vědět po vyšetření v nemocnici za pomocí technologií, co tu nemají.

"Jak je na tom?" ptá se mě Tomáš Souček, kapitán týmu. Myknu rameny s komentářem, že nevím. Dál se nevyptává a jde za kluky, kteří blbnou na hřišti.

"Míšo, myslíš, že bys nám mohla donést banány? Kluci jsou líní," zakřičí z venku podle hlasu Alex. Protočím oči, protože bych si mnohem radši sedla, ale chápu, že spolu slaví postup a tak to nejmenší, co můžu udělat je donést jim pár banánů. Roztřesenýma rukama a s pískotem v uších vezmu krabici i když sotva stojím a nesu ji klukům na hřiště. Po dvaceti metrech ji s úlevou položím na zem. Zvednu se a pak už vidím pouze černo.

...

"Už se začíná probouzet," matně uslyším hlas přes šílený pískot v hlavě. Po boji s mým tělem konečně otevřu oči a vidím někoho v oranžové uniformě. Co se to stalo? Že by to se mnou seklo? Rozhlédnu se okolo a po zaostření vidím, že kolem mě stojí třeba pět dalších lidí. Už nejsem venku, ale někde vevnitř.

"Uffff, co se stalo?" chytím se za hlavu, která mě bolí, jako prase.

"Omdlela jste. Měla jste nízký cukr a byla dehydratovaná. Píchli jsme vám glukózu a fyziologický roztok, abyste se zavodnila" vysvětlí mi postarší záchranář. Všimnu si, že mám napíchnutou kapačku. To zas budu mít modřinu přes polovinu ruky. "Jak vám je?" ptá se starostlivě ten záchranář. Na bundě má jméno Jiří.