Fotbalový sen

35

Zhluboka se nadechuji a vystupuji z auta. Jsem šíleně nervózní. Tolik lidí v domácnosti. Všichni čekají na mě. Nepomohlo mi ani menší pozdvižení dneska odpoledne v autě. Normálně nejsem tak nervózní. Záleží mi na tom, možná až víc než by mělo.

"Nemusíš být nervózní, máma tě miluje víc jak mě," vystupuje z auta s komentářem Láďa.

"Tobě se to řekne, vyrůstal si v rodině. Bojím se, že to nějak zkazím,"přiznávám svůj strach. Nemám sourozence, mámu jsem viděla naposledy před dvaceti lety, když ji vlezla záchranka. Od té doby jsem sama s tátou, případně s babičkou. Tohle je pro mě velká neznámá.

"Nezkazíš. Navíc tu máš mě. Nemusíš se bát," nabídne mi ruku, kterou přijmu. V druhé ruce mám tašku s dárky pro každého z nich. Musím jim něco přivézt, když si mě tu nechají do neděle. Láďa zazvoní. Zhluboka se nadechnu a vydechnu ještě před tím otevře David.

Když vidí, kdo mu přijel, skočí Láďovi kolem krku. Ke dveřím se řítí další členové domácnosti.

"Konečně, už jsme nečekali, že přijdete dneska," směje se táta Ládi, nesoucí stejné jméno, jako jeho syn.

"Já chtěla vlakem, ale tady Ladislav rozhodl, že to autem bude lepší," žaluji na třicet sedmičku, mezitím, co si podávám ruku s jeho tátou. Do toho chaosu se přiřítí ještě jeho mamka se zástěrou kolem pasu.

"Míšo, Láďo, pojďte sem," roztahuje ruce, aby nás mohla obejmout. Táta uskočí a my s Láďou ji tak můžeme obejmout. "To je dost, že jste tu," mačká nás v objetí. V tenhle moment je můj strach a nervozita pryč. Všichni tu jsou šíleně hodní a milí.

"Mami, rádi tě vidíme, ale nemusíš nás udusit ve dveřích," začne se smát.

Jeho mamka nás pustí a nechá vejít dovnitř. Já rozdám dárky a okamžitě dostávám panák pálenky, na to ještě druhý. Tímhle tempem budu nalitá za půl hodiny. Ládi mamka je v kuchyni, vařící svíčkovou. Ještě předtím než si sedneme, vyndáme kufry z auta. S Láďou se nevyhneme hádce, protože každý z nás dvou chce nést můj kufr. Nakonec mě nechá si kufr vzít a já si ho dám spokojeně k Láďovi do pokoje, kde mám spát.

Vzhledem k tomu, že je sedm hodin, sedáme si k večeři. Všichni se baví se všemi. David vypráví o škole bráchovi, Láďova mamka si povídá se mnou, Láďa se baví s tátou. Na tolik lidí u stolu, hluku a podnětů nejsem zvyklá. Na druhou stranu se mi to líbí. Ten smích, hluk, radost, to všechno je pro mě velká neznámá. Žila jsem jenom s tátou s kterým ty večery bývali naprosto odlišné.

Pozoruji Láďu celý večer a zjišťuji, že jsem zamilovaná jak malá holka. Nelžu sama sobě. Každý jeho smích, obejmutí mámy, plácnutí bráchy, mi prozrazuje jak nádhernou duši má. Je jiný než v Praze. Vidím na něm, že je uvolněný, je svůj. I já si tu přijdu úžasně. Pár hodin a mám pocit, že jsem tu mezi svými. I když je mi chvílemi smutno z toho, že jsem to nezažila, přijdu si tu hezky.

S maminkou Ládi sbíráme nádobí a dáváme ho do myčky. U toho se bavíme o vaření, protože její svíčková je sand ta nejlepší, co jsem měla. Kluci se mezitím přesunou do obýváku, kde už jsou připravené skleničky na víno. Sedám si na gauč vedle Ládi.

"Zítra půjdeme do sklípku, dneska už je pozdě. Dáš si?" nabízí mi Láďův otec. Kýbám hlavou a dostávám dobré bílé víno. Se skleničkou se posunu k Láďovi. Opřu se o něj, vzhledem k tomu, že jsem unavená. Hned se cítím lépe a bezpečněji, obzvlášť když mi dá ruku kolem ramen. Zbožňuju když je v mé blízkosti a dotýká se mě .

"V pohodě?" ujistí se potichu. Usměju se a kývnu hlavou.

U skleničky vína se bavíme, smějeme a vyprávíme si vtipný situace. Za tři hodiny jsem proto šíleně vyřízená. Je něco před půlnocí a já sotva koukám. David jde mezitím spát. Trochu mu závidím. Nakonec se ale omluvím a jdu si lehnout. Jsem fakt vyřízená. Nečistím si ani zuby a rovnou se v pokoji svlékám. Chci si vzít pyžamo a jít spát. Jenže pyžamo nemám. Věděla jsem, že mi tak Láda dá svoje triko. To mu nakonec seberu ze skříně.

Plácnu sebou do postele aniž bych se přikryla. Venku je vedro takže je peřina zbytečná. Za pár vteřin o sobě v podstatě nevím. Teda do momentu, kdy se otevřou dveře a v pokoji se objeví ostré světlo. Unaveně zamumlám a otočím se zády ke zdroji světla. Dveře se zavřou natšěstí za pár vteřin. Jenže kvůli tmě dělá Láďa tak dvakrát větší bordel, než by měl. A tak mě hlukem probudí ještě víc.

"Promiň," zašeptá a lehne si ke mně do postele. Ta se pod ním prohne.

"Ty si tu? Nemusels taky jít," unaveně motám slova dohromady.

"Myslel jsem, že bychom mohli dokončit to, co jsme v autě začali," posune se ke mě. Jeho ruka  je v tu samou vteřinu pod mým tričkem na spaní, konkrétně na podbříšku. I když by to se mnou měla dělat to, co v autě, necítím nic, kromě té šíleně únavy. "Ale vidím, že nejsi schopná ani mluvit, takže to necháme na jindy," vzdá cokoliv než to vůbec začne. Místo toho mě stáhne k sobě na půlku do medvšdího objetí.

"Vedro," odsunu se od něj. Chci spát. Nic víc, nic míň. Láďa se zvedne a otevře okno. Dává to smysl, venku není takové vedro. Hned na to se na mě nalepí znovu. To už nekomentuju, protože mi vedro být přestane. Spokojeně se k němu natlačím, abych mohla spookjeně usnout.

Nějakou dobu se snažím usnout a když konečně  zase skoro spím, ozve se Láďův hlas s otázkou, zda spím. Jsem radši zticha, protože už znovu nechci zapojovat mozek. "No tak spíš?" ptá se znovu. Ignoruji ho dál. Radši dál nehnutě ležím na jeho ruce zády přitisknutá k němu.

Jeho ruka se objeví v mých vlasech, které mi odhrnuje z tváře a hraje si s nimi.

"Jsem rád, že spíš. Kdybys jenom věděla, proč já spát nemůžu," šeptá. Ležím nehnutě. Bojím se toho, že zjistí, že nespím. Co mi tak asi chce říct? "Příští týden letím do Anglie na fyzické testy a když to vyjde, podepíšu do měsíce smlouvu, mají o mě zájem," říká lehce zklamaně. Měl by být rád a ne znít, jak kdyby mu přejeli křečka.

"Štveš mě, víš to? Nebýt tebe, odešel bych nadšeně do Anglie. Byl to můj sen. Místo toho ale neustále myslím na to, že tam nebudeš ty," objímá mě ještě pevněji. Najednou je moje únava pryč. Moje srdce buší jako malé holce. Štěstí proudí mými žilami. Samou radostí zapomenu, že mám hrát spícího člověka. Otočím se k němu čelem. Abych zahrála, že spím, něco zamumlám a přitulím se k jeho hrudníku.

"Dokonce jsem přemýšlel nad tím, že bych šel do Německa. Hrál bych víc než ve West Hamu a byl bych blíž. Adam taky nakonec půjde do Německa, aby byl blízko," vypráví dál a hladí mě po vlasech. Přijdu si strašně. Mohla bych mu to říct hned teď. Jenže nechci aby vzal to horší, jenom kvůli mně. Musí do Anglie a poprat se o svoje místo. Navíc tam bude mít český kluky ze Slavie. Součka a Coufala. Bude se učit od těch nejlepších.

"Nejradši bych tě udusil polštářem, abych měl klid. Všechno by to bez tebe bylo jednodušší. Jenže tys to musela všechno zkomplikovat," povídá si sám pro sebe. Přijde mi že se trochu zbláznil. A on se zbláznil - do mě. Přemýšlí kvůli mně nad zahozením svého snu. Je to šíleně hezký a romantický. Je to ale taky šílená zodpovědnost, hlavně pro mě.

"Řekni mi, co mám dělat?" vydechuje dost frustrovaně. "Ticho, samozřejmě. Jak jinak. No nic, půjdu spát. Máma nám zítra nedá pokoj. Dobrou," popřeje dobrou moc, což následuje pusa na čelo.

Usíná a já chvíli po něm taky. Takhle zoufalá jsem ale v životě neusínala.