Fotbalový sen

12

Konečně přicházím domů. Unavená ale pobavená. S Láďou je sranda. Je to šašek. Jenže to, že se člověk neustále směje a nenudí, někomu jako jsem já, imponuje. A to je nebezpečný. Nemůžu s ním něco mít i když se mi líbí. Je to moje práce a Jáchym by mě zabil. Doslova. Stačí že jsem mu lhala, protože jsem tvrdohlavá a nechci být ta ponížená. Rychleji mluvím než myslím, což se mi vymstí.

Shodím ze sebe boty a mikinu. Jdu si rovnou lehnout na gauč. Dnešek byl šílený. Málo spánku, kocovina jako prase, Ladislav, Jáchym, pak znovu Ladislav a ještě jednou Jáchym. Nejradši bych se opila, jenže to už by moje tělo asi nezvládlo. Taky bych si mohla jít zahulit, jenže na to je mi taky blbě.

"Už jsem se bál, že se nevrátíš," vyleká mě táta. Přijde ze své ložnice s tabletem a papíry. Přípravy na reprezentaci jsou v plném proudu. Pár týdnů zpět totiž přišla zpráva, že bude mezi trenéry, které trénují český tým do osmnácti let. A já jsem na něj neskutečně pyšná. "Jak bylo v noci?" sedne si ke mně, takže musím uhnout nohama.

"V noci super, přes den to stále za prd," vzpomenu si na to, co jsem cítila v parku. "Měl si pravdu, to s Jáchymem byla blbost," pokračuji. Nesnáším, že má vždy pravdu.

"Co se stalo? Řekl ti pravdu?" pohladí mě po lýtku, jakmile vypne tablet. Tohle jsem na něm vždy milovala. Uměl vždy naslouchat a hlavně neignorovat moje hloupé problémy.

"Jo a já mu řekla, že je to můj kamarád a nic víc. Protože chci být upřímná a protože bych k němu nikdy necítila takovou lásku, jako k partnerovi. On se naštval, odešel a pak mi volal opilý. Nadával mi, což jsem chápala, jenže když mi řekl, že se vyspal s jinou holkou, já mu řekla, že jsem spala s Krejčím. Takže naše přátelství dost pravděpodobně skončilo," přiznávám zoufale, než naštvaně nebo smutně. Nechci o něj přijít.

"Ty si s ním spala?" Zděsí se táta.

"Ne, proboha. Jenom jsem nechtěla být ta podvedená," plácnu ho po ruce. Vážně si o mně myslí, že bych byla nevěrná? Zrovna já? Ani náhodou.

"Ty si číslo," zakroutí hlavou se smíchem. Koukám, že se mu ulevilo. Ještě, že neví o tom, co jsme spolu dneska řešili.

"Myslíš si, že jsem o něj přišla?" položím otázku se strachem, který mi působí sevření žaludku. I když ona je to možná ta kocovina, co se mě drží, jak klíště. Táta se zamyslí a chvíli mlčí. Pak se usměje.

"Nepřišla. Jste tak šíleně důležití jeden pro druhého, že to přátelství neukončíte. Ani ty, ani on. I když chvíli může trvat, než se to uklidní," povzbudí mě. Najednou je mi mnohem lépe. Můj táta se nikdy nemýlí. Nebo ne pokud jde o mně a o Jáchyma. Tuhle situaci předpověděl, a tak doufám, že právě předpovídá i dobrý konec.

"Budu muset do práce, musíme rozebrat zápasy s asistentem, zvládneš to tu?" ujistí se se zvednutím obočí. Vzhledem k tomu, že jsem sebevražedné sklony kvůli klukům nikdy neměla, nevadí mi, že odejde.  A tak se zvedne, rozloučíme se a zabouchnou se za ním dveře.

Moje unavené tělo zapne televizi, abych aspoň na chvíli vypnula hlavu. A tak koukám na Dva a půl chlapa. Je to sice blbost, uznávám, jenže je to vtipná blbost s kterou se můžu ztotožnit. Charlie je já v mužské podobě, aspoň to tak vidím já.

Když se zasměji naposledy a díl skončí, vezmu si telefon do ruky. Je tam zpráva od neznámého čísla. Chvíli přemýšlím, jestli ji chci otevřít, tak nějak tuším, kdo mi píše. Zvědavost mi ale nedá a tak kliknu na upozornění. Otevře se mi chat přesně s tím, s kým jsem myslela. Okamžitě si ho pojmenuji jako 37. Až pak si přečtu to, co mi napsal. Hned na to zjistím, že to není zpráva, ale video. Konkrétně video mě ze včera. Natáčím ho na jeho mobil a jsem dost v podnapilém stavu.