Fotbalový sen

31

Měkké, teplé lekavé něco mi olizuje obličej. Znechuceně rozlepuji oči. Chvíli mi trvá, než zaostřím. To něco mě stále oblizuje přes nos a oči, až se mi zvedá žaludek. To mě oblizuje Láďa?

"Ladislave, ty si prase," odstrkuju to něco, co zjišťuji, že je chlupatý. To něco není Láďa, ale pes. Teda asi, štěkne to. "Co na mě štěkáš ty Hobite?" zašeptám. Zjišťuji, že ležím na gauči vedle Ladislava. Ten se ke mně tulí, jak malý dítě. Hobit znovu vyštěkne, což mi způsobí prasknutí lebky, minimálně mám takový pocit. "Naser si, příšero," odstrčím ho, stejně jako Láďovu ruku. Vypadá sladce, když spí, hned bych si ho vzala.

"Je zajímavý tě pozorovat, víš to?" směje se Kara od stolu. Kde že to jsem? Tady to totiž neznám.

"Co to je za obludu? Čí to je?" ukazuji na pletoucího se psa pod nohama. Ignoruju ho a jdu si pro růžové štěstí, co leží vedle Adama.

"Bizona," odpoví. Hložan má takovouhle maketu psa? Jeho bych tipovala na nějaké lovecké plemeno, ne ochlupenou a přerostlou čivavu.

"Aha, zajímavý," podívím se. "Takže jsme u Adama doma, chápu to dobře?" ujišťuju se. Adam kývá hlavou. Jsme jediný vzhůru. Láďa spí, Sabina taky a Hložan s Verčou asi taky. "Jak jsme se tu ocitli?" ptám se po zapití léku na moji kocovinu. Neměla bych na lačný žaludek, ale to je mi teď jedno. Hlava mě třeští, žaludek dělá salta a jsem mám nulové množství energie. Ještě, že je dneska volno.

"Ptáš se mě? Já byl na mol jak ty," koukám, že je stejně informovaný, jako já.

"Můžu?" ukážu na kus buchty na stole. Potřebuju dostat něco do žaludku i když si nejsem jistá, jestli žaludek sdílí ten samý názor. Ani nečekám na jeho odpověď a kus si vezmu. Adam dál kouká do telefonu, takže toho využiju a hledám ten svůj. Je v kapse. Odemykám ho, abych zjistila, jestli nemám nějaký důležitý zmeškaný hovor, nebo zprávu. Nemám a tak můžu telefon spokojeně odložit.

"Fuj, co to je za hnus," Mumlám s plnou pusou buchty. "To je zas nějaká bezlepková sračka," položím buchtu na stůl a znechuceně sousto spolknu.

"Ty si věčně nespokojená,"

"Tobě to chutnalo?" vyděšeně vytřeštím oči. To by musel mít hodně špatně vyvinuté chuťové pohárky.

"Ne," vyprskne smíchy. Taky bych se ráda smála, jenže je mi tak blbě, že toho nejsem schopná. Kontrakce břicha by mi mohli pomoct vytrhnout obsah žaludku.

Letmo koukám na Láďu, jestli ho neprobudil. Ten spí dál jak mimino. Hrozně ráda na něj koukám, jako spí. Nutí mě se usmívat a vlézt si k němu zpět. Nesnáším, že mi tohle dělá. Možná jsem fakt zamilovaná. Já asi fakt jsem. JÁ JSEM ZAMILOVANÁ!

"Kdy mu to konečně řekneš?" pokládá telefon na stůl, věnující se mně. Všimnul si, že se Láďa stal středem mé pozornosti. Proč to zase řeší?

"Co?" ptám se, ale jeho pohledem mi dává najevo, že nemám dělat hloupou.

"Nebudu mu to říkat," zašeptám. Nechci, aby se to dozvěděl.

"Ale přiznáváš, že si - zamilovaná?" naznačí rty to poslední slovo. Jsem ráda, že pochopil, že to tu nemusíme ječet, když je od nás pár metrů.

"Nechceš ho probudit a začít to řešit s ním? Musíme to tu teď řešit?" naznačuji mu vztekle, což je celé ještě umocněno moji kocovinou. Teď není ta pravá chvíle.

"Vždyť spí, jak mimino," pozoruje ho. Láďa je na boku s dekou skopanou u nohou. Okno je otevřené, asi abychom tu z vydýchaného vzduchu neumřeli. To ale znamená, že je tu zima. Minimálně na mě. A tak se zvednu a jdu ho přikrýt. Nerada to dělám před Adamem, vzhledem k tomu, že vím, co způsobí za scénu, nemůžu si ale pomoct.