Fotbalový sen

21

"Brouku vstávej," budí mě táta. Rozlepím oči a všímám si, že sedí na mojí posteli. Jsem zmatená, protože si nepamatuju, že bych usnula. Musela jsem asi odpadnout únavou. Ještě ve čtyři jsem nespala. Nemohla jsem. Koukala jsem na naše fotky a videa. Nabrečela jsem se sice extrémně, ale ulevilo se mi. "Jak si na tom?" ptá se s talířem a hrnkem v ruce.

"Můj mozek ještě nestihl nastartovat," protáhnu se a sednu si. Nicméně cítí, že se cítím lépe. Spánek léčí jak tělo, tak duši.

"Chceš o tom mluvit? Vím, jak blízké jste si byly," podává mi koblihy s kakaem. Ví jak je tohle moje oblíbená snídaně.

"Ne tati, nechci. Tohle si v sobě musím vyřešit sama," odmítnu. Všimnu si, že se zamračí. Není rád, že nejsem otevřená téhle debatě. Můj problém je, že sama nevím jak to řešit. Jediné, co vím je, že je mi šíleně zle z představy o tom mluvit. Nechci na to myslet, natož to říkat nahlas.

"Měla by si o tom mluvit. Sdílená bolest je poloviční bolest. Navíc víš, jak to dopadá, když si necháváš svoje problémy pro sebe," naráží na období, kdy jsem byla v pubertě a byla celkem problémová. Neměl to se mnou jednoduché, uznávám. Naštěastí to ustál a za to mu jsem šíleně vděčná. Bez něj bych nebyla tam, kde jsem teď.

"Já vím, tati. Stalo se to ale včera. Potřebuju čas. Psala jsem Lukášovi a slíbil, že přijede. Budu o tom mluvit, slibuju. Jenom to musí být někdo, kdo ji neznal. Já, ty, ona - máme spolu vzpomínky," vysvětluji, proč ho zazdívám. Nedělám to protože bych s ním nechtěla mluvit, nedokážu to. Nezvládnu o tom mluvit s ním. Neumím pracovat s takovými emocemi.

"Chápu to, jenom tě prosím, ať to neignoruješ,"

"Nebudu, slibuju," kývnu.

"To je dobře, protože máš návštěvu," zvedne se u čehož mě poplácá po ruce. Nechápu, koho myslí a jsem připravená se jít znovu bít s Jáchymem. Nakonec je to Lukáš. Zdraví mě a skáče ke mně do postele. Je mu jedno, co se stalo. Chová se ke mně, jako by tu byl jen tak. Za což jsem ráda. Nemám ráda, když se ke mně lidi chovají jinak.

"Nebudu se tě ptát, jak ti je, protože vypadáš hrozně. Spíš se tě zeptám, co Láďa?" zaleze si pod peřinu a vybaluje na mě něco, co jsem nečekala. Asi mě chce přivést na jiné myšlenky, což se mu vede.

"Proč se mě ptáš zrovna na něj?" nechápu. Není mi úplně do smíchu takže se spíš divím. On otevře pusu do O. Co jsem udělala, že reaguje jak kdyby viděl Messiho?

"Ty ses pousmála," kouše mi do koblihy. "Vešel jsem sem a vypadala si jako kus hovna. Zmíním se o IQ37 a najednou se usmíváš. NO to neeeee, zrovna on?" přikrývá si hlavu polštářem, když ve vzduchu máchá koblihou. Tu mu vezmu a zakousnu se do ní. Mám hlad totiž.

"Neříkej mu tak," mračím se.

"Za šest dní jsou derby, co budeš dělat? Komu budeš fandit?" Pokládá otázku aniž bych si na ni chtěla umět odpovědět.

"Kluky připravím a budu fandit všem. Co jiného mám dělat? Dostala jsem se do té situace sama," odpovím diplomaticky.

"Stojí ti za to? Jestli je v posteli stejně na hovno, jako na hřišti? Protože potom je mi tě líto," udělá psí oči. I tak ale čeká na odpověď.

"Dvě věci. Láďa není na hovno na hřišti. Je výborný v hlavičkách, je aktivní a nechá na tom hřišti všechno, co může. Za druhé, nespali jsme spolu. Dostala jsem to," přiznám. Najednou mám vážně pocit, jak se mi zlepšuje nálada. Co se to se mnou děje?

"Ty vole, ty si z něj úplně hotová," zaječí zoufale.

"Kdybys ho včera viděl. Strašně mi pomohl. Donesl mi panáka a po poločase mě donutil jet domu," vyprávím, mezitím, co hledám telefon. Chci mu něco ukázat.