Fotbalový sen

28

Pět minut do začátku zápasu. Stojíme v uličce a čekáme na nástup. Kluci jsou nervózní a já už kupodivu v klidu. Taktiku Slavie jsem rozdýchala. Hlavně proto, že mě kluci desetkrát ujistili, že se nenechají vyprovokovat. Že se vzájemně podrží a uklidní.

Hoši jsou připraveni na nástup. Před začátkem se budou loučit s Bořkem, s kapitánem týmu. Odchází do hráčského důchodu. Abych byla upřímná, je mi smutno z představy, že už ho tu nebudu vídat. Mám ho šíleně ráda za to, jaký je. Kdyby neměl děti a manželku, stála bych na něj ve frontě.

Nastupujeme na pokyn organizátora, jehož znám moc dobře, protože jsme v Edenu. Nevadí mi, že hrajeme zrovna tady. Miluju to tu. Je to moje dětství. Cítím se tu doma a v bezpečí. Když mi umřela mamka, nedělala jsem nic jiného, než že jsem hrála fotbal a chodila se na něj dívat.

Stoupáme si do řady a tvoříme uličku pro Bořka, který se s týmem takhle loučí a plácá si s každým.

"Hodně štěstí, Slavistko," plácne si se mnou a jde dál. Nebudu lhát, jsem na měkko. Doufám, že se uchytí v managementu týmu.

Sedám si na lavičku hned jak proběhne rozloučení s kapitánem, který ještě dneska nastupuje v základní sestavě. Hra začíná a já jsem napjatá, jako kšandy.

Vcházím ke klukům do šatny ve které nahlas hraje hudba. Komické je, že někteří z nich mají sluchátka. Jdu za Dávidem, kvůli noze, jež má zatepovanou, abych se ujistila, že je schopný nastoupit. Prý je schopný uběhnout aspoň těch 45 minut a mně se to nelíbí. Je to riskantní.

"Hanci, co to koleno? Si si jistý?" klepu mu na rameno, protože má sluchátka a neslyší mě. Prvotně to vypadalo na přetrhnuté vazy, což by bylo na mnohem déle. Nakonec se to naštěstí nepotvrdilo a po pár týdnech klidu zvládl zregenerovat a zapojuje se do tréninků. To ale neznamená, že má nastoupit a hrát na 120% s kolenem, které by ještě mělo být v klidu.

"Už sa ma pýtaš po desiatej. Som si istý, zvládnem to," usměje se jemně. Vydechnu nervózně, ale nechávám to na něm. Donutit ho nehrát není v mých silách a následky si ponese sám.

"Co vy kluci? Máte všechno?" obracím se k partě mladých.

"Mohla bys mi namíchat ionťák, prosím?" poprosí mě rozjařený Kara, který nečekal, že bude v základu a je z toho nervózní. Kluk který měl nastoupit za něj je zraněný a nezvládl by to. Je to jeho první boj o titul. Kývnu a jdu ho namíchat. Jakmile je hotový, podávám mu ho. "Díky," bere si flašku rukama, které jsou lehce roztřesené. Nedivím se mu. Je mladý. Bude mu 18 teprve.

"Pojď se mnou," naznačím mu, abych to s ním nemusela řešit v kabině, kde není slyšet vlastní myšlenky.

"Co je? Potřebuju ještě mluvit s trenérem," podrážděně vychází z kabiny.

"Já vím. Ale vidím, že si nervózní. A chci ti říct, že nemusíš mít strach, protože to zvládneš," řeknu mu to, co doufám, že mu pomůže a uklidní ho. Nervózní hráč není většinou dobrý hráč.

"To je to tak vidět?"

"Jenom trochu," Naznačím prsty, i když je to viditelný asi tak, jako že je blonďatý. "Je to pochopitelný. Ještě si nehrál takhle důležitý zápas. Chápu, že se bojíš, že uděláš chybu. A i když ji uděláš, tak se nic neděje. Fotbal je hra chyb,"