Fotbalový sen

2

"V tom případě jsme domluveni. Smlouvu vám dáme podepsat zítra. Dneska si to tu můžete s Markem projít a seznámit se s fyzioterapeutkou po které převezmete místo, až odejde na mateřskou," podá mi ruku člověk, co evidentně dělá na personálním. Přišel v polovině pohovoru a jaksi se ani nepředstavil. To nejdůležitější ale stejně bylo potřeba probrat s trenéry. Personalista nerozumí vazům nebo kloubům a technikám jejich vyšetření.

"Dobře, uvidíme se zítra. Díky moc za příležitost," přijmu plná entusiasmu ruku muže z personálního. Pak už se jen rozloučím s dalšími dvěma muži, trenérem a masérem a se strejdou odejdu. Jakmile se dveře zabouchnou, vydechnu. Můj tep tam byl tak 200 úderů za minutu. Naštěstí jsem královna přetvářky, pokud jde o něco takhle důležitého. "Je to tam," vyskočím nadšeně tak dva metry do vzduchu.

"Nepochyboval jsem o tom, že by tě nevzali. Měsíc zácviku a pak už budeš stálým členem týmu," konstatuje strejda něco neuvěřitelného. Nedokážu si to představit. Mám takové štěstí. Hodinu po obdržení diplomu mám nabídku práce o které by se většině mohlo maximálně zdát.

"Tohle se mi musí zdát," opřu se o zeď, co mě trochu zchladí a já se jemně uklidním.

"To jsem si v tvém věku říkal taky, když mě vzali do Slavie. A teď pojď, ukážu ti to tady," pokyny rukou opačným směrem, než jsme přišli.

Jsem provedena celým zázemím, abych věděla, co a jak tu funguje, co fotbalisti podstupují a je mi ukázána i místnost určená k fyzioterapii a masážím. Je to tu neskutečně moderní. Nečekala jsem, že to řeknu, ale jsem ráda, že jsem skončila tady. I když je to tým, jemuž jsem šla na stadion pouze jedinou a to protože tu hrála Slavie.

Když se objevíme znovu na chodbě s tím, že prohlídka končí, ozve se hlasitá rána z šatny, kde jsem nebyla. Hoši se tam převlékají, takže by to nebylo vhodné. Já si je však užiji na fyzioterapii, kde budou k mému štěstí ve spodním prádle. Mužská těla jsou nádherná, obzvlášť když patří sportovcům.

"Vydržíš tu? Já je tam jdu zkontrolovat. Jsou jak malý děti," protočí oči. Dám mu najevo, že mi nevadí tu chvíli počkat. Ba naopak, aspoň napíšu klukům o mém dnešním úspěchu. Strejda odejde, načež já vytáhnu telefon z kabelky. Stoupnou si před logo sparty, co je nalepené na zdi a udělám si s ním selfie. Pošlu ho do skupiny na messengeru, co s kluky mám. Dřív než odpoví se otevřou dveře a z šatny vyjde vysoký hnědovlasý kluk v dresu rudé barvy s nápise, "tipsport". V pozadí slyším naštvaný řev Marka, mého strejdu, jehož takto neznám. Asi něco rozbili.

"Ale, ale. Koho pak to tu máme? Na koho čekáš, kočko?" Zvedne hlavu a všimne si mě. Samozřejmě, že si nenechá utéct tu příležitost si mě namazat na chleba. Sama, v podpatkách, vypadám tak, že se rozplynu, čili slabá kořist. Až na to, že jsem mezi kluky vyrůstala, a nemám z jejich humoru a snahy být dominantní za každé situace, strach. Spíše mě to neskutečně vytáčí.

"Na tebe ne, kopačko," pokusím se ho urazit, jenže to je jako škrtnout zápalkou nad kahanem. Nemám ráda, když se ke mně někdo chová, jako debil.

"Já jenom, že jsem tě tu ještě neviděl, tak jestli nejsi vetřelec," projeví zájem. Stojí přede mnou v šeru, jež v chodbě je, takže mu do obličeje spíše nevidím, než vidím.

"Čekám tu na trenéra, co musel odejít kvůli vám. Stačí?" Odseknu.

"Nebuď hned tak zlá. Modelky normálně bývají vstřícnější," zakroutí hlavou. Já bych mu dala modelku. Jenže tu musím vydržet měsíc, takže mi tohle nevyjde. Ironicky se usměji a udělám k němu krok blíž. Nebojím se ho. Naopak. Chci mu ukázat, že jsem hodná respektu, i když mezi nohy nemám to, co on.