Fotbalový sen

27

Je ráno a je to zhruba pár minut od chvíle, co jsem rozlepila oční víčka od sebe. Spokojeně ještě ležím v posteli, zatímco Láďa už je vzhůru. Šel si zaběhat, aby se zbavil té nervozity a při oblékání se do čistého mě vzbudil. Je to daň za to, že jsem mohla spát v něčem tak nebeském jako je jeho povlečení.

"Vstávej, za půl hodiny musíme vyjet. Nehodlám kvůli tobě přijet pozdě. Stačí, že si mi přeležela ruku," hodí po mě oblečení. Tady se někdo špatně vyspal.

Já ale nehodlám vstávat. Ne když jsme tak dlouho ponocovali kvůli práci. Jsem unavená, bolí mě hlava a pod peřinou je teplo. Neexistuje racionální důvod, proč bych měla vylézt do té zimy venku.

"Nikam nejdu," schovám se pod peřinu, jelikož pustí do ložnice světlo. Přijdu si trochu jak upír.

"Ale jdeš," tahá za peřinu. Ten má náladu horší jak já v rámci PMS.

"Ne, protože hibernuju," ječím, jako smyslu zbavená. Nechci aby mi vzal deku. Pracně jsem si ten prostor pod ní vyhřála.

"Začíná léto a si člověk. Nezkoušej to na mě a vylez ven,"

"Já chci spát," pokusím se mu vyškubnout deku z ruky, ale místo toho jím praštím na postel, jelikož ztatí rovnováhu. Nečekal že mám takovou sílu.

"Já tě zabiju, už tu nespíš," vrčí a otáčí se na záda. Vzhledem k tomu, že už je stejné klima pod peřinou, jako venku, vylezu zpod ní a lehnu si na něj. Je měkký jako moji plyšáci v posteli.

"To mi nemůžeš udělat," dělám psí oči.

"Ale můžu. Máš doživotní zákaz spát v téhle posteli. Jestli chceš, můžeš mít gauč," pokládá mi ruce na boky. Mám vůbec popisovat, co se ve mně odehrává? Já to sama nevím, protože ty pocity pravděpodobně pochází z jiné dimenze.

"Co, když se ti omluvím takhle?" Nečekám a dávám mu pusu. V ten moment mu je jedno, že máme za půl hodiny odjíždět. Jeho rty jsou něco nepředstavitelně nádherného, obzvlášť, když jsou na těch mých. Je to nekonečný zdroj hormonů, co mi blbnou hlavu. Nesnáším, co s námi příroda dělá, ale zároveň to obdivuju.

Zajíždím mu prsty pod košili, kterou má na sobě. Už jsem říkala, že miluju muže v košili? Ne? Tak to říkám teď. Kdybych se měla stát diktátorem, první co nařídím, je nosit mužům bílé košile.

"Dobře, právo postele ti zůstává," mumlá mi do rtů. Po chvíli mojí dominance mě dostává pod něj. To se mi líbí mnohem víc. Dominantní jsem v životě dost. Nepotřebuji být dominantní ještě v posteli.

Jakmile nám dojde dech, přestaneme s výměnou slin, které už nabíralo na intenzitě.

"Musíš vstávat, jinak nedojedeme na čas a budeme platit pokutu," udýchaně se zvedá. Já ho ovšem nechci nechat jít, takže ho na sebe zase stáhnu se zlověstným smíchem.

"Vždyť mámě půl hodiny. To je dost času," koukám mu očí a zároveň dělám psí oči. Nemůže mě další den nechat bez sexu. To je týrání.

"Je to možná dost času, ale jsem nervózní a chci se soustředit na zápas. Když vyhrajeme, můžeš tu přespat a třeba se dočkáš," dá mi rychlou pusu a tentokrát se zvedne, aniž by se nechal sundat. Chvíli to ještě zkouším uhrát na únavu, nechci totiž vstávat, což je zbytečné, protože jsem násilím vytažena z postele a donucena vyjet na Strahov.

Moje potřeba zůstat v posteli je docela zvláštní, vzhledem k tomu, že jsem milovník snad každého rána. Co se ale divím, s Láďou se všechno mění. Už si nejsem jistá vůbec ničím, ani sebou.