Fotbalový sen

24

Je devět hodin ráno a sedím na Strahovském stadionu. Vážu si kopačky. Proč? Protože Láďa ví, jak miluju fotbal a aby mi zlepšil, společně s týmem náladu, domluvil se s některými kluky, aby přijeli dřív a zahráli si se mnou. Je to hezký gesto, jenom by nemuselo být ráno, ale třeba odpoledne.

Já, Láďa, Tomáš, tři Adamové, dva Marťasové, Bořek a dokonce Dávid, který je jak brácha s Láďou. Sice má ještě po zranění, ale lehce už hraje.  Ti všichni se tu sešli, aby mi zlepšili náladu. Začínám to tu mír víc jak ráda. Je to zkrátka hezké gesto, co jim nikdy nezapomenu.

"Co ráda hraješ?" ptá se Tomáš. Myslím, že bude mít problém, až mu nakopu zadek.

"Cokoliv, jenom ne obránce," odpovím. Jsem rychlá a kreativní. Co rozhodně nejsem? Bojovník. Bránit není moje oblíbená činnost.

"Tak budeš kapitán jednoho týmu. Kdo chce být ten druhý?" zakčičí, jenže se k tomu nidko nehlásí. A tak si to vezme na starost on s rýpnutím, že mi jako Slávistce nakope zadek.

Když dojde na vybírání si týmu, porazí mě, protože si umí vybrat stranu mince líp než já. A tak jako první vybírá. Samozřejmě, že si vybere Hložana, což je dost blbý pro můj ještě neexistující tým.

"Se bojíš, že mě bez Adama neporazíš, co?" hecuji ho, aby mi Adama dal. Jestli jsem v něčem mistr, je to manipulace sportovců. Někteří z nich nejsou zrovna nejostřejší tužky v penále. Až teda na třicet sedmičku, ta je zas až moc vychytralá.

"Víš co? Vezmi si ho. Dokážu tě porazit i bez něj," nechá se zmanipulovat a Adam je členem mého týmu. Losuje si tak dalšího, což je Kara. Stejně jako Hložan hraje na křídle. Akorát jeden nalevo, druhý napravo.

"Viťas, volím si tebe jako hvězdného obránce," ukážu na Martina. Ten si ke mně spokojeně stoupne. Tomáš si vezme Adama, jemuž poslední dobou říkám "Gábča" - od slova Gabriel.

"Teď to začíná být těžký," zavrčím, protože bych si nejradši vzala všechny.

"Přemýšlíš koho do zálohy? Jenom mi dovol připomenout, že můžeš jenom jednoho," směje se. Je to těžký, protože si mám vybrat mezi Bořkem a Láďou. Oba dva jsou záložnící, což znamená, že hrají ve středu hřiště. Krejda je dobrý hlavičkář, ale Bořek je přesný, jak atomové hodiny.

"Ať to udělám trochu zajímavý, vezmu si Bořka," usměji se na příjemného blond muže, jemuž bych klidně porodila děti.

"Ty zrádkyně," zamračí se Ladislav. Na pokyn Tomáše jde ale k němu do týmu. Nic jiného mu neschází.

"Ať nejsem úplně zlá, Suchy, pojď ke mně. Láďa by nemusel rozdýchat, kdybych mu přetáhla jeho kamaráda," mávnu na mladého kluka, jehož by mi bylo líto, kdyby tam zůstal. David to zvládne.

Rozestavíme se do pozic. Já s Hložkem do útoku. Bořek do středu a Marťasové do obrany. Druhý tým udělá to samé a hra začne.

Ze začátku se spíš tak rozhříváme. Hrát po boku těhle profíků je šíleně namáhavé. Já se ale nechci vzdát. A tak nahrávám Adamovi na první gól. On ho dává, protože je zkrátka frajer, který má trefu. Za chvíli na to, nás ale ta radost přejde, protože Láďa hlavičkuje a dává gól.

Vztekle si dupnu, čehož si všimne. Pošle mi pusu. Nereaguji na to. Chci se totiž věnovat hře. Moje motivace je velká. Nemůžeme prohrát.