Fotbalový sen

38

"Jadislave do nebyly dvě miduty," mumlám s kartáčkem v puse. Stojím před zrcadlem v koupelně a mám obličej umazaný od pasty. Čištění zubů je najednou sranda a zábava.

"Dneska su unavený, vyčistím si je pořádně ráno," utře si pusu od pasty a opře se o umyvadlo.

"Si plase," vycením zuby do zrcadla, abych si dočistila předsíni stranu zubů.

"Viděla si se v zrcadle? Vypadáš jak zvířátko," poštuchuje mě. Pastu, jež mám v puse vyplivnu a vypláchnu si pusu. Láďa, jakmile zvednu hlavu přistoupí ke mně a otře mi pastu z koutků prstem. Pak mi dá letmou pusu.

"Bla, bla bla," otřu si pusu vypláznu na nej jazyk. Jsme fakt jak malý, což je super vlastnost. Aspoň se nenudíme. "Víš, co? Kdo bude poslední v posteli, zhasíná," odhodím kartáček na umyvadlo a rozběhnu se k posteli. Ladislav se rychle rozběhne za mnou a stáhne mě za tričko dozadu, tudíž je v posteli první.

"Láďo, to nebylo fér," ječím. Nesnáším za tmy jít do postele. Pod postelí je tak milion démonů který mě můžou stáhnout pod ní.

"Byl to souboj tělo na tělo. Nemůžu za to, že si to neustála," zvedá ruce ve znamení, že se vzdává tak, jako to dělá většina fotbalistů po faulu. Abych mu ty ruce neurazila.

Místo další debaty zhasnu a jako vždycky se rozběhnu k posteli, což ukončím skokem dalekým. Příště zhasíná on. Nemíním podstupovat tyhle děsivý situace a dráždit tak démony bosou nohou.

"Michaelo, málem si mi zlomila žebra," bručí Láďa po mém dopadu k němu do postele.

"Byl to souboj tělo na tělo. Nemůžu za to, že si to neustál," vrátím mu jeho slova, zatímco se zahrabávám pod deku. Hned se cítím bezpečněji. Jenom mě mrzí, že když k němu ležím zády, nemůžu koukat do jeho obličeje. To je totiž jeden z nejhezčích výhledů.

"Že tě zlechtám," vyhrožuje a pokládá mi ruku na žebra. Ví, že nesnesu, lechtání v těhle místech. Žebra jsou od toho, aby chránily orgány a ne aby mi mezi ně strkal prsty. Jeho prsty patří někam jinam.

"Ne Láďo, prosím. Víš, že to nesnesu," vyšiluju. Nakonec to neudělá a místo toho mě obejme. Najednou je mi mnohem lépe. Motýlci se mi rozletí po těle a s nimi se po těle rozptýlí čirá radost. Proč jsem tohle s nikým nikdy nezažila? A proč zrovna s ním tohle cítím? To kdybych věděla....

"Hezky voníš," zamumlá, když ryje svůj nos do mé pokožky zad. Nad tím se pousměji. Rozhodnu se k němu nakonec otočit čelem. Sice ho neuvidím, ale aspoň se k němu můžu schoulit ještě o něco víc, což udělám. Natisknu se na jeho hrudník snad nejvíc jak můžu. Ladislav mě ochranitelským způsobem přitáhne k sobě. Jeho ruka nakonec spočine na mých zádech. "Tohle mi bude chybět, až odjedu do Anglie," dá mi pusu na čelo.

Můžu si ho vzít za muže a odstěhovat se s ním třeba na konec světa? NE, NEMŮŽEŠ! Když já nechci, aby to přestalo. TO JSOU HORMONY, BLBNE TĚ PŘÍRODA! Ale mně se tohle zblbnutí líbí, poprvé v životě zažívám tenhle hormonální výbuch a je mi hezký. JENOM POČKEJ AŽ TĚ OPUSTÍ, JAKO TO LIDI DĚLAJÍ! Ne neopustí. Má mě rád a já jeho, zvládneme to. POČKEJ A UVIDÍŠ!

"Taky mi to bude chybět. Ale kvůli West Hamu musíš odejít. Chápeš, že budeš hrát vedle Součka a Coufala? Není to geniální?" nadšeně si představuju, jak bude hrát vedle kvalitních českých hráčů na jednom hřišti.

"Je to hezká představa, když Míša Humlová je Míša Humlová,"

"Já znám někoho lepšího než je Míša Humlová. Jmenuje se Láďa Krejčí. Neznáš ho? Je to fajn kluk,"