Fotbalový sen

37

Ladislav se zastaví v pohybu. Pár vteřin stojí nehnutě. Přísahala bych, že zkameněl. Chvíli na to vycouvá tak, jak jsem si přála a postaví mě na zem. Najednou je nějaká potřeba mě hodit do vody na druhý koleji. Což je fajn. Ale není fajn, ŽE TO VÍ!

"Co přesně myslíš? Přál jsem ti akorát dobrou noc," zatlouká.

"Ty víš moc dobře, co myslím, tak nelži. Máme dohodu,"

"Míšo, mluvil jsem k tobě jako ke kamarádce. Budeš mi chybět, přál bych si mít v Anglii parťáka jako si ty. Nic jsem tim ale nemyslel. Nemusíš se bát, že bych něco...ehm..cítil," říká. Kouká do země, hraje si s prsty a stojí jak opařený. Je špatný lhář. Dokonce horší jak já nebo můj táta.

Musím přiznat, že je to úleva - nelhat a nemít tajemství. Je úleva to s ním sdílet. A je úleva vědět, že nejsem jediná, kdo k tomu druhému má city.

Udělám krok k Láďovi a chytnu ho za ruce, na které kouká. Udiveně se podívá na mě. Asi čekal, že na něj začnu ječet a zmlátím ho.

"Takže jsem to pochopila špatně? Bereš mě jenom jako kamarádku a necítíš víc než kamarádství?" ujišťuji se naoko. Znám ho a vidím, že lže. Kdyby mě neměl rád, choval by se jinak. Dal by mi to sežrat. Dělá pravý opak.

"Jo, nemusíš se bát. Jsme jenom kamarádi. Nic víc, nic míň," hladí mě po palcem po hřbetu ruky. Co mám dělat, aby to přiznal? Mám se přiznat prvně já? Co když mě pak opustí? Nechci mu dát takovou moc.

"Co když se ale spíš bojím toho, že zůstaneme jenom kamarádi?" dostanu ze sebe i přes tu šílenou nechuť a strach. V životě jsem nebyla takhle vyděšená. To mi připomínají moje rozklepané a spocené ruce.

"Co tím myslíš?" kouká na mě shora. Ráda mu koukám do očí. Má je nádherné. Paradoxně je to první kluk, u něhož radši pozoruji tvář. Konkrétně jeho úsměv a oči, než tělo. I když nepopírám, že i to má pěkný.

"Myslím tím, že už nějakou dobu předstírám, že s tebou chci být jenom kamarádka. No a když jsem tě včera večer slyšela, myslela jsem, že, že to máš možná stejně. Pro mě si totiž víc než kamarád. Na kamaráda tě mám až moc ráda," zhluboka se nadechuji a vydechuji. Nebudu brečet, ustojím to. Ať už to dopadne jakkoliv.

"Neříkala si, že chceš být jenom kamarádka?"

"Říkala a taky jsem to měla v plánu. Jenže člověk míní a život mění. Teda ty měníš," pouštím jeho ruce a jdu kousek stranou. Kolem nás se objevuje čím dál víc dětí, což je nepraktický. "Se všemi kluky to fungovalo. Spousta sexu, žádný city. S tebou je to ale naopak. Žádný sex a citů je poslední dobu tolik, že nevím, jestli tě zabít, abych měla pokoj, nebo ti skočit kolem krku. Celý je to vlastně tvoje chyba," zavtipkuji sledující vodu, co mě uklidňuje.

"Jo tak moje chyba, aha. Dovol mi ti připomenout, že z mého pohledu je to celý zase tvoje chyba. Kdybys zůstala tou osinou v zadku, jako si byla na začátku, nemuseli jsme tohle řešit. Je nemožný s tebou zůstat jenom kamarád. Nedivím se Jáchymovi a dalším klukům, že se do tebe zabouchnuli, nemám k tomu daleko. Si fajn holka," vyčítá mi, ale zároveň mi lichotí. Udiveně otevřu pusu a zamračím se. Tohle si vyprošuju. Jaká osina v zadku?

"Víš, co? Beru to zpátky. Si idiot a spíš než tebe mám ráda představu o tobě," vypláznu jazyk.

"Uvědomuješ si, co jsem teď řekl? Líbíš se mi a mám tě rád, když zrovna nejsi takhle vyčítavá," dává mi vlasy za ucho, když se zase přiblíží od té bandy ječících dětí.

"Ale předtím si mě nazval osinou v zadku," vypláznu jazyk a uteču mu trochu.

"Tady je ta ježibaba, kterou znám," baví se. Zároveň jde ale za mnou k menšímu lesíku, který tu je. Otočím se k němu zády. Ruce křížím na prsou, abych ukázala, že jsem naštvaná. Ovšem jakmile mě zezadu obejme, mizí moje lehká naštvanost v černé díře.