Fotbalový sen

46

"Tak jsme tu," řeknu, když zastavím na parkovišti. Dneska toho bylo fakt dost a myslím ,že jak Láďa, tak já chceme jít spát a aspoň trochu si odpočinou. Láďa otevře dveře do auta a beze slova se otočí k zadním sedačkám. Odtud začne tahat berle, ty jsou ale moc dlouhý a tak vystoupím z auta a podám mu je.

O berle se opře a vydáme se domů, kam naštěstí vede výtah, takže nemusí po schodech. Po příchodu domů jdu do kuchyně, abych se napila a skleničku vody nesu i Láďovi. Nebudu lhát, není mi ještě dobře. Moc toho od mého příchodu nenamluvil. Je plný zklamání a naštvaný. Chápu to. Hrát za reprezentaci byl jeho sen, stejně jako podepsat smlouvu v Anglii. Co z reprezentace má? Zničený koleno a ohroženo kariéru. To je fajn, ne?

"Nechceš se mnou mluvit? Sdílená bolest je menší bolest," sednu si k němu na gauč. Sama ze svojí zkušenosti vím, že mluvit o tom je lepší.

"Mnohem radši bych si šel lehnout," zamumlá.

"Jasný, chápu to," kývnu hlavou a nechám ho odejít do ložnice. Rychle si namažu chleba, abych dodala tělu trochu energie a hlavně abych ho nasytila. Jsem strašně hladová i když už jsem snědla tři toasty, co jsem měla ke svačině. A to nemluvím o té žízni. Budu si muset hlídat víc jídlo a pití.

Po jídle a vyčištění zubů jdu za Láďou. Ten sedí na posteli a pokouší si zavázat speciální obvaz, co slouží ke zmírnění otoku. Pár vteřin ho sleduju a pak jdu za ním a obvaz mu vezmu z rukou. Nejenom, že to dělá blbě, hlavně má nohu v blbé pozici.

"Děkuju," oddechne si. Sednu si na postel vedle jeho nohy. Jemně ji vezmu a otočím tak, aby byla v dobré poloze. Kompresním obvazem mu koleno stáhnu tak, jak jsem to dělala asi milionkrát. Je to nepříjemný, ale nutný.

"Můžu pro tebe něco udělat, abych ti lepšího náladu?" pokusím se aspoň trochu usmát. Pohled na Láďu mě fakt bolí. Vypadá hrozně. Jeho oči jsou bez špetky vůle existovat. Jsou úplně prázdný. Celkově vypadá hrozně a mě to ničí. Nejradši bych tu bolest vzala na sebe, abych se na něj nemusela dívat, jak trpí.

A přesně proto je láska na hovno.

"Můžeš si ke mně lehnout," navrhne. Jakmile slyším, že by mu tohle mohlo zlepšit náladu aspoň trochu, hodím do postele svůj telefon a sundám si kraťasy, co mám na sobě. Stejně shodím dolů triko a podprsenku. V ten moment zapípá můj telefon.

"To bude Adam, napiš mu, že jsme dojeli v pohodě. Bombarduje mě už asi deset minut jak to neseš," prosím Láďu, hledající tričko ve kterém chci spát, to nakonec najdu pod polštářem. Je komický, že už zná moje heslo od telefonu a dovoluju mu za mě psát. Na rukou stranu mu věřím a nemám pocit, že by tam objevil něco, co by neměl.

"Tobě něco bylo?" podívá se do mého telefonu a pak na mě zmateně a já se podívám stejně zmateně na něj. "Píše ti totiž Jakub a ptá se, jestli ti už je líp. A že kdybys potřebovala, máš mu napsat a odveze tě k doktorovi," vysvětlí. Jak by se mi teď vyplatilo, kdybych nebyla líná a ten telefon vzala do ruky.

"Udělalo se mi trochu blbě, jak jsem od rána byla na nohou a pořádně se nenajedla," uvedu ho do děje. Možná jsem mu měla říct, že to se mnou praštila. Když on má mnohem větší problémy, než můj nízký tlak.

"To je super, takže tobě je blbě a jdeš za tím blbečkem. To je fakt super," vypne telefon a položí ho na postel.

"Tak to nebylo. Nechtěla jsem tě děsit, protože si měl dost svých problémů. Nic mi není. Stačilo mi vypít vodu a najíst se," jdu za ním. Jeho naštvanost se změnila v nasranost. Což není to, co jsem si přála. Doufala jsem, že mu zlepším náladu a místo toho jsem to ještě zhoršila. Teda Kuba to celý zhoršil. Ale to je to, co mu jde.

"Měla si v plánu mi to říct? Nebo si to nechat pro sebe a dopisovat si o tom s Kubou?" zvedá hlas. Rozumím tomu proč je naštvaný a asi bych byla taky, kdyby tohle udělal s Majdou. Takže mu to ani nevyčítám.

"Ne, nemám v plánu si s ním dopisovat. Napsal mi jednu blbou zprávu, protože jsem ho asi vyděsila, když jsem tam sebou praštila. Nic to neznamená," vydechnu unaveně. Nejsem zrovna ve fyzickém stavu, abych se s ním hádala. Není mi dobře i když jsem do sebe nalila tunu vody.

"Pro tebe možná ne, ale pro mě jo. Řekla bys mi to vůbec? " zeptá se ublíženě.

Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Sednu si k němu na postel, protože energie na rozdávání fakt nemám a lehce se mi zase točí hlava. Zvládneme to v klidu. Vím, že jo. Jenom se musím ovládnout a nezačít křičet.

"Řekla bych ti to. Mám v plánu jít k doktorovi a uvidím, co mi řekne. Nebylo to ale nic vážného a nechtěla jsem tě děsit. Sám máš dost starostí a motat do toho ještě moje omdlení mi přišlo zbytečný. Chtěla jsem, aby ses soustředil na sebe, " pokouším se mu vysvětlit, že mým cílem mu nebylo něco schválně tajit. Přála jsem si, aby nevěnoval svůj čas mně, ale jemu, protože to potřeboval víc.

"Měla si mi to říct. Neměla si jít za ním," uklidní se, ale furt je naštvaný. Kroutí hlavou a jeho oči se na mě koukají dost zle.

"Já vím, ze jsem udělala blbost. Nešla jsem za ním schválně, ale potom, co odešel ten záchranář jsem sotva stála a potřebovala jsem se dostat za tebou," vysvětluji.

"Tam byl záchranář? Proč si nejela do nemocnice? A neříkej, že to bylo kvůli mně. Víš že bych chtěl, abys jela," posune se ke mně a pohladí mě po tváři. Najednou v něm víc vidím vyděšeného Ladislava než toho naštvaného.

"Proto jsem ti to neřekla. Někdo se o tebe musí starat," hájím se.

"Zítra pojedeš k doktorovi. Jestli se o mně máš starat, potřebuješ být naživu," řekne a já kývnu hlavou. Nechám se zkontrolovat, aby věděl, že mu neumřu. Byla to blbost nejíst a nepít.

"Zajedu tam, ať si v klidu," kývnu hlavou. Beztak bych čekala na něj v nemocnici, až mu budou vyšetřovat koleno. Tak toho času využiju, ať to můžeme hodit za hlavu.

"Děkuju. A teď mu odepiš, ať ti dá pokoj a my můžeme jít spát," podává mi telefon. Ten zapnu a najdu si chat s Kubou. Ten mě našel na instagramu a napsal mi.

Ahoj, chci se zeptat, jak ti je?
Kdybys potřebovala, dej vědět a kdyby se ti zase udělalo blbě, hodil bych tě k doktorovi.

Ahoj, už je mi dobře. Díky za nabídku, ale kdybych kdybych potřebovala pomoct, dám vědět někomu jinýmu.

Odepíšu, vypnu telefon a lehnu si k Láďovi. Ještě předtím zhasnu světlo a přitulím se k němu.

"Promiň, že jsem ti to neřekla. Nechtěla jsem, abys měl pocit, že jdu radši za Kubou než za tebou," zašeptám. Nechci jít spát s pocitem, že jsme pohádaní. Láďa leží na zádech kvůli koleni, který má podložený i když vím, že by radši ležel na levém boku. Ležím mu na hrudníku a poslochám jeho bití srdce, což je šíleně uklidňující.

"Promiň, že jsem na tebe tak vyjel. Ujeli mi nervy. Nechci o tebe přijít," omluví se i on. To mě definitivně uklidní. Je hezký slyšet tyhle slova z jeho úst. "Jak ti je? Je to lepší? Kdyby ti v noci bylo špatně, tak mě vzbuď, dobře?" ochranářsky řekne. Kývnu hlavou. Teď je mi mnohem lépe, když jsem v jeho obětí. Bude mi stačit se z toho vyspat.

"Není mi úplně dobře, ale vyspím se z toho," uklidním ho.

"Měla si jet do nemocnice, zvládl bych to,"

"Já vím, ale nemám doktory ráda. Nic to není tak je nechci zatěžovat zbytečně," vysvětluji, proč jsem nejela s tím záchranářem. Někdo je mohl potřebovat víc.

"Ale kvůli mě tam zítra zajedeš. Víc o tom diskutovat nebudeme," rozkáže. Poslušně souhlasím. Vím, že mi nic jiného nezbyde. Láďa umí být umíněný víc jak já.

"Ty zase rozchodíš to koleno, ať za tebou můžu jezdit do Anglie a poslouchat ten nádherný přízvuk," rozkážu zase já jemu. Láďa se na to už nezareaguje a usne, tak jako já. Dnešek byl hrozný. Aneb jak se říká - když se to sere, sere se to ve velkým.