Fotbalový sen

7

"Tak na vítězství," zvedne Láďa panák do vzduchu na přípitek. Ne, že bych z toho měla radost protože šlapou na paty mému oblíbenému týmu, ale chápu jejich radost takže jim ji kazit nebudu. Kopnu do sebe panáka vodky a zakřením se. Je to neustále hnusný i když už ji piju asi po stý.

Jsme v baru a všude kolem je hudba. To je společně už asi s třetím panákem docela nebezpečná kombinace.

"Nevím, jak vy hoši ale já jdu tancovat," bouchnu do stolu a zvednu se.

"Počkej já jdu s tebou," zakřičí na mě Adam, jehož jsem poznala před chvílí. Ano další Adam. Třetí v řadě. Tenhle je na rozdíl od dalších dvou obránce. Není to úplně můj typ protože je mladší, nicméně je s ním sranda a já si dnešní večer hodlám užít se vším všudy. Ostatní se zasmějí, když začneme tancovat uprostřed tanečního pódia. Z reproduktorů hraje nějaké devadesátková pecka a my skáčeme do rytmu jak dva blázni.

"Potřebuju dalšího panáka," zakřičím.

"Tak já pro ně dojdu," oznámí hlasitě, abych ho slyšela a odejde. Píseň skončí a začne hrát nějaká pomalejší. Automaticky se začnu do pomalého rytmu hudby vlnit. S mojí vahou jsou tři panáky víc než dost. Podvědomě tu písničku znám jenom nevím, jak se jmenuje. Vadí mi, že si nemůžu vzpomenout.

Když už cítím, že se mi v mozku ty neurony propojují a já mám na dosah jméno té písničky, kterou znám a už jsem na ní někde tancovala, objeví se za mnou muž. Automaticky se k němu otočím. Miluju muže vážně hodně, ale ne ty, kteří bez dovolení sahají na moje tělo a myslí si, že můžou všechno.

"Nechceš objednat něco k pití?" zeptá se. Zakroutím hlavou, když od něj poodstoupím.

"Ráda bych abys mě nechal na pokoji," obeznámím ho s mým přáním.

"Ale no tak. Neříkej mi, že se tu vlníš takhle abych tě nechal na pokoji," křičí přes hudbu.

"To se žena nemůže bavit a tancovat bez toho aniž by ji otravovali idioti?" zeptám se spíš řečnicky. Odpověď je ne, nemůže. Vždycky tu takoví volové budou. Vím o tom své, prošla. jsem si spoustou klubů a diskoték

Ten týpek, kterému může být tak pět a dvacet mě chytne za zápěstí. Asi jsem to krapet přehnala. Možná jsem statečná a nebojím se mužům postavit, nicméně nevlastním schopnost se ubránit. Nikdy jsem žádnou sebeobranu nedělala. Vždycky jsem se z toho dostala.

Předtím než mi v mém opilého mozku dojde, že bych se měla bránit, u mě stojí někdo, koho bych vedle mě nečekala. Je to sám Láďa Krejčí. To mě naštve ještě víc. Nechci mu být vděčná a poslouchat, že mě zachránil. Jenže jiné řešení není a tak vzdám jakoukoliv snahu ho poslat do háje.

"Co kdyby sis dal odchod a nechal moji holku na pokoji," dá mi ruce kolem ramen. Okamžitě se nadechuju, abych mu dala najevo, že tohle ne, jenže on ví co dělá. Ten oplzlý kluk smrdící po levné voňavce pustí moje zápěstí. A je to tu, teď mu budu muset být vděčná.

"Tak se tu nemá takhle nakrucovat," odsekne.

"Jediný, kdo tu někoho obtěžuje si ty. Takže si dej odchod," naznačí rukou, co má volnou. Ten chlápek odejde. Dobrovolně. To se musí holka ohánět klukem, aby byla respektována? Co to je za zvrácený svět?

"Děkuju," zaskřípu zuby, protože ho z duše nesnáším. Jenom ho vidím a otevírá se mi kudla v kapse.

"Slíbil jsem že nebudu aspoň na chvíli kretén, vidíš?" zazubí se. Jeho ruku odhodím pryč společně s krokem vzad.