Fotbalový sen

22

Ťukám na dveře s kupou hamburgerů, hranolkami a pytím v papírového pytli. Na koho že to klepu? Na toho člověka, který má to nejpříjemnější povlečení ve kterém jsem kdy spala. Ano přesně tak, klepu na třicet sedmičku. Potřebuji někomu všechno říct a on se nabídl.

"Co tu děláš?" diví se. Jsem tu neohlášeně, přiznávám. To je důvod, proč otevřel jenom v teplákách, bez trika. Naštěstí nemám zrovna myslšnky na sex.

"Nesu jídlo, pití a svoji zraněnou duši," odpovím.

"Co kdybych tu někoho měl?" vtipkuje lehce.

"Tak se z tvého bytu stane ring, protože dneska si můj," podám mu jídlo, které převezme. Pustí mě dovnitř. Lehce kontroluji jestli tu nejsou něčí boty, ale nejsou. Má tu jenom ty svoje.

"Jak je? Vypadáš trochu líp," pokusí se mě povzbudit, když dojdeme do kuchyně, kde jídlo začne vybalovat. Nechám ho v kuchyni samotného a sedám si ke stolu.

"Nijak. Cítím se hrozně prázdná. Jak by řekl YZO - nejcetim nic, necejtim nic, necejtim nic," pokusím se do mého prázdného života vnést trochu hudby. Láďa se pousměje. Aspoň, že jsem pořád vtipná.

"Můžu něco udělat?" ptá se vážně. Není to řečnická otázka, aby si odškrtl to, co má říct. Myslí to vážně. Vidím to na něm. Nebo to tam chci vidět.

"Můžeš mi podat ty hranolky," vyhnu se odpovědi. Láďa mi ty hranolky podá, ale není spokojený s mojí odpovědí. Otázku totiž zopakuje. "Já nevím, jestli je tu něco, co bys mohl udělat, kromě toho, že mě nevyhodíš, až tě začnu štvát. Tímhle si musím projít sama," vytahuji hranolky z papírové krabičky, abych zažívala aspoň nějaké pocity.

"Ale hovno. Nejsi na to sama," podá mi hamburgr. "Jestli chceš, pustíme si nějaký film u kterého budeme bulet jak puberťačky po rozchodu, ať se necítíš blbě," navrhne. Podívám se na něj nevěřícně. On a slzy u filmu? Tomu se mi nechce věřit. "Nekoukej na mě tak. Kdo nebrečel, není chlap," pronese, což mi lehce zvedne koutky úst nahoru. Toho si všimne. "Vidíš, směješ se. To je dobrý znamení," vezme mi hranolku.

"Směju se protože si šašek,"

"Ale já nekecám. Já možná vypadám, že jsem kokot, ale světe div se, mám city. A třeba Zápisník jedné lásky, Marley a já, Coco, Lví král, Forrest Gump, V hlavě, to všechno jsou filmy u kterých jsem řval jak malý dítě," zní ublíženě. Teď už mu nevěřím vůbec.

"Zápisník jedné lásky? Já snad špatně slyšela,"

"Ne neslyšela, moje ex mě donutila se na to podívat a bylo to až moc dobrý," drbe se nervózně na zátylku. Já se mu přece nechci smát za to, že má city. City jsou sexy, oblzvlášt na mužích. Když on je komický.

"Viděl si film Než jsem tě poznala?" ptám se, protože pokud ne, tak je to film, který dneska sledujeme. On kroutí hlavou. "V tom případě přines dvě tuny kapesníků, protože všechny filmy, které si do teď viděl byly nic, oproti tomuhle dojáku," rozhodnu, aniž bych se ho ptala. Nechce se mu, ale nakonec souhlasí.

A tak jdeme do obýváku, kde zapínám jeden z nejsmutnějších filmů, co jsem viděla. Ze začátku se směje, protože to vypadá jako komedie. Když mu dojde o co tam půjde, vypadá, že věří, že to dopadne dobře. Hodně rychle mu ale spadne úsměv, obzvlášť potom, co je utvrzený, že hlavní hrdina názor nezmění. U scény na pláži už brečím, on se drží. No a jak přijde konec, bere si kapesník. Posloucháme dopis, který čte Emilia Clark v těch debilních punčocháčích.

"Já tě nesnáším," utírá si oči. Já nevěřím svým očím. On brečí? Já ho asi začínám zbožňovat.

"Tys to navrhl," dělám to samé co on.