Fotbalový sen

51

Unavená přicházím domů. Shazuji ze sebe boty a kabelku hodím na zem. Láďa ještě furt nenapsal. Nepřečtených zpráv už má tak milion. Někdy dopoledne mi napsal poslední zprávu. Teď je sedm hodin večer a stále nic. Nemám tušení, jestli ho vzali, nevzali, jestli umřel. Nevím nic. Kluci ví taky prd.

Z části nedočkavá, z části vyděšená a z části ztracená. Tak se cítím, když si představím budoucnost. Vztah na dálku je hrozná věc. Neberte to špatně, nechci říct, že je Láďova dobrá budoucnost méně důležitá než moje radost, protože není. Chci aby hrál v Anglii a plnil si svůj sen. Aspoň jeden z nás může, když už jsem to nebyla já. Na druhou stranu jsem si tímhle už jednou prošla. I po té krátké době s Láďou si neumím představit, že bych bez něj měla bydlet. Stačil mi dnešek. Neumím si představit, že když přijde problém, jsem na něj sama, protože on je pryč. Nechci aby to nastalo. Jenže kdo jsem, abych Láďovi říkala, co má se svým životem dělat.

Moje kroky mě vedou do postele, do níž sebou praštím. Jsem ze všech těch představ a strachů unavená.

Nejradši bych se odstěhovala pryč s ním, jenže když si představím, že tu nechám tátu, vysněnou práci a malého kluka s mámou, jíž jsem slíbila, že jim pomůžu, je mi ze sebe na zvracení. Kdo by to za mě udělal? Nikdo. A i kdyby tu někdo byl, nechtěla bych to na někoho hodit. Svoje slovo držím.

Vztekle zapínám telefon a stále tam není žádná odpověď. Co když se mu něco stalo? Proč mi kurva nebere ten blbý telefon? Píšu klukům, jenže ti stále nic nevědí.

Ze zoufalství mi začnou po tváři téct slzy. Ze začátku se jim bráním, ale pak jim nechám volný průběh.

Je hrozný jak mi ten kluk za takovou chvíli k srdci. Zamilovala jsem se do něj. Všechno to pošťuchování, vtipy, blbosti, smích, pusy, rozhovory do rána, rána s kocovinou, fotbalové zápasy, kamarádi, slzy - to všechno nakonec rozehřálo to moje ledový srdce. Netuším, jak to dokázal, asi to nemá asi logický vyvsětlení. Jediný, co vím je, že jsem se zamilovala. A teď tu sedím a cítím se hrozně sama.

Láďa je někde v Anglii, plní si svůj sen. Já jsem tu v pokoji, kde snad úplně všechno voní jako on. Připomíná mi to můj dětský sen. Najít si toho prince na bílém koni, který mě bude milovat i přes všechny moje nedokonalosti. Která holka si nepřála najít si takovou lásku jako v pohádkách? Žádná. Každá jsme si to přála. A mně se to splnilo. I když je to někdy těžký, bolavý a i když můj princ nevypadá jako z pohádky, je to furt můj princ. Princ, který mi utekl pryč. Malá Míša najednou přišla i o ten druhý sen, co ani nevěděla, že tam někde v hloubi duše je.

Abych se cítila lépe, beru si Láďův polštář. Přitulím se k němu a hlavu do něj zabořím tak, jak jenom můžu. Voní jako on, což mě rozbrečí snad ještě víc.

Je hrozný tímhle procházet. Přesně proto jsem se lásce vyhuýbala. Nechtěla jsem tohle už znovu zažít. Je to tak moc na prd.

Stojí to vůbec za to?

Jo, stojí. Protože kdybys do toho nešla, co bys měla? Žádný ty bláznivý vzpomínky, radost, kamarády, pocit štěstí. Nic z toho bys neměla. Byla bys ztracená a sama s tátou. To není život pro tebe.

Zmatená ze sebe si dojdu do kuchyně pro zmrzlinu, co mi Láďa zakázal sníst. Jeho smůla, má tu být.

Ke zmrzlině si pustím film. Ani nevím, jak se jmenuje. Stejně na něj v podstatě nekoukám. Mám to jako kulisu ke zmrzlině a pláči.

Někdy kolem deváté hodiny konečně zapípá můj telefon. Unaveně ho zapnu a vidím tam zprávu od Ládi.

Ladislav a Michaela,
náhoda to zařídila.
Sparta nebo Slavie ?
myslím, že to jedno je.
Praha nebo Birmingham?
Odpověď je za rohem!