Fotbalový sen

40

Den D je tu. Hodlám se oficiálně rozloučit s někým, koho jsem tak moc milovala. S někým, kdo byl mojí druhou mámou i když ne biologickou.

Celou noc jsem nespala. Psala jsem proslov, který stále nemám napsaný, protože žádný slova nemůžou vystihnout, jak úžasný člověk byla. Nejdradši bych nic neříkala. Nemám na to odvahu. Jenže jako od vnučky se to ode mě čeká.

"Míšo, myslíš, že bys mi uvázala kravatu. Zamotal jsem se do ní," zaklepe táta na moje dveře a pak vstoupí. Už je celý v černým, jako já. S tím rozdílem, že má oblek, já šaty.

"To jdeš za tou pravou teda," pousměji se nad tím, jak táta vypadá. Ten ke mně přijde a kravatu mi podá.

"Sluší ti to. Jak si na tom? Co ten proslov?" zavalí mě otázkami, mezitím, co mu vážu kravatu. Je to makačka, nebudu lhát. Kdyby si dal motýlka, udělal by lépe.

"Nejradši bych si zalezla do postele. Celou noc jsem nespala, proslov nemám a celý se mi to vrátilo. Nechceš tam sám?" Zkusím něco, co by mi ulevilo od té hrozné bolesti, co v sobě mám.

"Nutit tě nebudu, ale budeš litovat, jestli nepůjdeš," nechává si zavítat kravatu. "Zvládneš to. To nejhorší už máš za sebou. Teď to jenom celý uzavřeš," podpoří mě.

"Já vím tati," utáhnu kravatu, která nakonec vypadá docela reprezentativně. Tátu pak obejmu. Jsem ráda, že mám aspoň jeho. "Slib mi, že tu vydržíš ještě dalších třicet let, tati," zašeptám. Nikdy jsem si ho nevážila tolik, jako po smrti babičky.

"Neboj, neumřu ti," pohladí mě po rameni.

Ne, že by mě to uklidnilo, ale dá mi to trochu jistoty, že je tu a že nikam nejde. Aspoň ne v nejbližší době. A tak probereme vše potřebné a jdeme ven. Nastoupíme do auta a jedeme směr hřbitov, kde se mám potkat s Láďou. Strašně se na něj těším. Nepřeju si nic víc, než ho vidět a slyšet jeho hlas.

Po příjezdu na hřbitov už ho vidím stát u východu, jak jsme se domluvili. Sluší mu to, i když to je dneska úplně irelevantní. S tátou jdeme za ním. Trochu mám z jejich seznámení bobky. Ne, že by můj táta byl debil, který by dělal problémy, na druhou stranu je zarytý Slavista. A známe Ladislava.

"Dobrý den, Láďa Krejčí. Rád vás poznávám," představí se Láďa potom, co ho představím já.

"Roman Huml," podá mu táta ruku. "To ty ten, co je zodpovědný za to, že moje dcera přešla na druhý břeh? Viděl jsem ji ve tvém sparťanském dresu, že jo?" optá se tvrdě. To mě povaví, protože takový není.

"Já doufám, že to jsem já. I když bych ji měl rád stejně i kdyby nosila sešívaný dres," klidně a rozumně odpoví Láďa, jehož bych nepoznala. "Jinak přeju upřímnou soustrast, Míša mi o svojí babičce vyprávěla jenom to hezký. Mrzí mě, co se stalo," pokračuje, na což já reaguju s otevřenou pusou. Co se mu stalo? Ještě jsem ho neviděla mít všech pět pohromadě. Je jak malý dítě a rád se vzteká. Tohle je zajímavá změna.

"Děkujeme," pokýve tata zamyšleně hlavou. "A pokud si s tím v pohodě, můžeme si tykat. Sice bych radsi abys hrál za nás, ale nebudu dělat dusno kvůli tomu, že si ještě nedostal rozum," zavtipkuje. Láďa pochopí, že je to sranda a tak se pousměje taky.

"A nebo se stářím zjistíte, že je na druhém břehu Vltavy lépe," rýpne si i Láďa, čímž nás pobaví. Umí to. Umí zlepšit náladu i teď, deset minut před pohřbem.

"Si vtipnej, to se mi líbí," poznamená táta.

"Půjdeme?" navrhnu, protože nás čas tlačí. Oba dva bez jediného slova následují mě k bráně na hřbitov.