Fotbalový sen

39

Je poslední ráno na Moravě. Odpoledne máme odjíždět. A i přes to, že se mi tu vážně líbilo, těším se domů na mého bláznivého Slavistického tátu.

S odjezdem se pojí i balení. Respektive naházení oblečení do kufru a jeho následné zalehnutí, aby člověk dokázal to zavazadlo zavřít.

Ladislav je dole s rodiči. Od rána se mnou nepromluvil jediné slovo. Proč? Protože jsme měli v noci takový menší incident. Abych byla upřímná, trochu jsem doufala, že si to nebude pamatovat. Byl úplně na káry po tolika panácích a pivech s kamarády. A tak jsem doufala, že bude mít okno splečně s kocovinou, která se dostavila. Jenom to zapomenutí na včera se bohužel neodehrálo. A tak nemám tušení, jestli mě v autě nesežere.

"To už jsme doma?" diví se. Kývnu a vypnu motor. Dlouho jsem neposilovala, tak teď to doženu. Jeho tělo v podnapilém stavu váží tak dvakrát víc.  "Můžu, můžu se tě na něco zeptat?" chytne mě za ruku zničehonic. Jsou čtyři hodiny ráno, celý barák spí a Ladislavův stav připomíná želé, minimálně, když ho podepírám. Na co se mě tak chce asi zeptat?

"Ne, nevezmu si tě Láďo," odpovím ironicky. Opilý lidi mají někdy tendenci se na tohle ptát.

"Já si tě ale nechci vzít," mračí se. "Já bych byl rád, kdyby si se ke mně nastěhovala, než odjedu pryč," usměje se od ucha k uchu s očima lesklými od alkoholu a únavy.

"Si na mol, pojď odvedu tě do postele," mávnu nad tím rukou. Dveře od auta otevřu a vystoupím. Auto obejdu. Láďa sám dveře otevře a opile se postaví.

"Já nechci jít spát, já chci aby si souhlasila," vzteká se. Jsem překvapená tím, že chce, abych s ním bydlela. Vždyť spolu ani nechodíme. Nebyli jsme spolu na prvním rande zatím. Proč bych se k němu stěhovala? Bychom se akorát pozabíjeli. Je opilý a vůbec nad tím nepřemýšlí.

"Vyřídíme to, až nebudeš opilý, dobře?" podepřu ho, abych ho mohla uklidit do postele.

"Ne, vyřešíme to - to teď. Bez alkoholu na to nebudu mít odvahu protože umíš být drsná a já se tě bojím," pustí se mě a zavrávorá. Ať si spadne, když chce dělat blbosti. Tohle fakt nemá cenu řešit, když má pomalu deset promile alkoholu v krvi a skoro mluví. "No tak, bude to jenom měsíc, stejně hledáš bydlení. Budeme spolu ráno vstávat, obědvat, jezdit do práce, koukat na filmy, usínat," blekotá roztomile. Dobře, budeme to řešit teď.

"Láďo, ještě spolu ani nechodíme, známe se chvíli, máš se stěhovat pryč, jak si k tomuhle nápadu přišel?" usmívám se nad jeho naivním nápadem.

"Já si s tebou Mišulíno chci užít tu dobu než odjedu pryč. A bydlet spolu je super nápad. Mám tě straaaaaašně rád a budu smutnej, když se mnou nebudeš chtít bydlet," pokračuje opile. Udělá ke mně krok a pevně me obejme. Jak mu mám říct ne? Nedokážu snést pocit, že s ním chodím, respektive nesnáším ten pocit odpovědnosti a závazku, co bych k němu měla. Natož s ním bydlet. Neměla bych žádné soukromí a klid.

"Ladislave, já si nemyslím, že je to dobrý nápad. Měli bychom jít pomalu a postupně. Sám si to řekl," vydechuju unaveně. Je fakt pozdě a nedokážu takhle unavená řešit moji budoucnost.

"Dobře, tak to uděláme pomalu. Než se ale rozkoukáš, budu v Anglii. Dobrou," rozejde se k domu, kde vyrůstal. Akorát jde ze strany na stranu, že skoro netrefí otevřenou branku na zahradu. Zamknu auto a rychle mu běžím pomoct. "Nech mě, zvládnu to sám," odsekne.