Fotbalový sen

6

Je středa, což znamená ligový zápas. Sparta dneska hraje Mladou Boleslaví, což znamená, že tak zhruba půlka týmu bude odnášena na nosítkách, protože hráči Mladé Boleslavi nehrají úplně čistě a taky je tam spousta horkých hlav, tak jako tady. Řekla bych, že je to možná ještě větší bitva než když hraje Sparta se Slávií. Momentálně je totiž největší protivník našich kluků právě Plzeň.

Já tu však nejsem od toho abych dělala fyzioterapii před zápasem nebo případně po zápase těm, co svoje zranění nerozchodí. Moje práce zatím spočívá ve fyzioterapii pro nedůležité zranění nebo případně kontrolování stavu hráčů. Důvěra ve mně ještě zkrátka není taková, abych se starala o ty důležité věci. Což chápu. Aspoň mám motivaci na sobě makat.

A přesně motivace je to proč jsem tu ve čtyři hodiny odpoledne. Nemusela bych tu být, nemám ve smlouvě před a po zápasovou péči, nicméně to taky nemám zakázané. A nalijme si čistého vína, chci udělat dojem, že dělám víc, než je potřeba. Třeba dostanu příležitost ukázat, co ve mně je a zapůsobím.

"Co ty tu děláš?" ozve se hluboký hlas za mými zády, když procházím chodbou zabraná do telefonu v ruce. Lukáš mi zrovna píše, že na víkend nepřijede, má zranění a musí zůstat v Německu.

"Vařím guláš. Co asi?" pronesu ironicky.

"Pokud vím tak nemáš na starost zápasovou péči," zamračí se Láďa, jehož výraz mě neskutečně vytáčí.

"Nějaká práce se pro mě vždycky najde," mrknu na něj, schovávající telefon do kapsy kalhot. Nedohlám s ním konverzovat délenež je potřeba.

"Chápu, chceš vlézt vedení do prdele. Tak si hlavně nezapomeň tu hlavu namazat, ať se ti tam nezasekne," mrkne na mě zase on a rozejde se směrem na stadion. Jakmile zajde na druhé straně se objeví Marek, jehož jsem se tu pět minut zpět snažila najít.

"Vy dva se nenecháte, že ne?" pousměje se nad tím, co mi právě Láďa řekla. Odhodlaně zakroutím hlavou i když si to neberu nějak osobně. Prostě jsme si nesedli, to se stává.

"Poslal mě do prdele včera, nebudu s ním jednat v rukavičkách," obhájím svoje chování, což nemusím, protože mě Marek zná jak své boty. "Myslíš, že bych se mohla nějak zapojit do příprav?" přejdu k věci, abychom se už dále nevěnovali tomu debilovi s číslem 37.

"Pojď ukážu ti, co je potřeba," kývne hlavou směrem k šatnám. Další hodinu pak strávím staráním se o hráče. Nošení dresů, flašek a jídla podle jejich potřeby. Nezlobím se protože jsou v šatně polonazí takže mám aspoň pěkný výhled. Nakonec se ale dostanu k praktikám jednoho z fyzioterapeutů. Na moji obranu bych ale chtěla říct, že tohle jsem v zahraničí dělala taky.

Někdy v pět zápas začne. První polovina probíhá dobře. Sice to není moc kopaná, je to spíš lehaná ale nakonec se Spartě podaří dát gól, konkrétně komu jinému než Hložkovi. Druhá polovina začne faulem na Hancka, kterého musí odnést na nosítkách, protože jeho koleno udělalo takovou rotaci za kterou by se nemusela stydět vrtule vrtulníku.

Deset minut na to se vzduchem proletí můj oblíbenec s číslem 37. Potichu se zasměji, přeju mu to.

"Tak ho běž zkontrolovat, ne? Na co čekáš," zakřičí nervózně trenér Vrba. Okamžitě se zvednu a jdu pomoct někomu, kdo si ji nezaslouží. Sebou si beru brašnu, která ani nevím, co obsahuje.

Když k Láďovi přiběhnu, leží na zemi a drží se za lýtko. Podle toho pádu bych řekla, že buď simuluje nebo to má natrhnuté. Ještě úplně nevím, jakou hru hraje.

"Zvládneš to rozchodit nebo chceš střídat?" skloním se k němu.

"To vážně poslali tebe?" vzteká se. Nad tím zakroutím hlavou stejně jako Adam který dneska přišel s tím, že se chlastat půjde dneska namísto víkendu. Jeho holka mu totiž naplánovala něco jiného.

"Vidíš tu snad někoho jiného?" zavrčím nervózně protože se na mě trenér nervózně koukám. Potřebovala bych proto vědět jestli odejde nebo ho mám nechat odnést. "Zvládneš to rozchodit?" zopakuji otázku. Zhluboka se nadechne a kývne hlavou. Pomůžu mu se zvednout a on na pravou nohu došlápne. Okamžitě ale zasyčí bolestí. Oceňuji že to aspoň zkusil.

Naznačím směrem do kabiny, že bude potřebovat vystřídat. Vrba si vztekle zanadává, ale pochopí, že Láďa kdyby mohl, tak hraje. Tím, že ostatní mají dost problémů s Davidem, kterého odnesli na nosítkách, je můj. Příležitost na kterou jsem čekala. Jenom jsem si přála takovou příležitost, která nemá druhé jméno idiot.

Láďa svolí a s někým se vymění. Podepřu ho a dokulháme společně do vyšetřovny, kde si sedne na lůžko.

"Někoho ti zavolám," pronesu suše, protože jsem už otrávená jeho přístupem. Nenechám si znechutit svoji práci jeho nabubřelostí.

"Ne počkej. Neotravuj je zbytečně. Hanci je na tom znatelně hůř. S mým lýtkem si poradíš," narazí na obránce jehož koleno se stalo takovým těstovinovým vřetenem. Kývnu hlavou. Jsem ráda, že na mě neječí, povyšování totiž nemám ráda.

"Dobře, tak si lehni já se ti na to lýtko podívám," rozkážu mu. Mezitím co si sundavá kopačky a podkolenky já hledám záznam toho pádu, abych viděla, jak že to vlastně spadnul. Když to konečně najdu, dojde mi, že nesimuluje. Můj tip je natrhnutý lýtkový sval.

"Sorry, teda promiň, že jsem se choval jak debil na hřišti," omluví se, když se začnu věnovat jeho noze. Jsem zticha, protože nevím, co na to mám říct. "To jako budeš mlčet celou dobu? Jako já vím, že jsem kokot, ale komunikovat bys mohla," řekne posměšně. Nejradši bych mu tu nohu ukroutila. Jenže abych pak tu škodu zaplatila, musela bych si vzít hypotéku.

"A co ti na to mám říct? Že tvoji omluvu přijímám? A ty se pak zítra nebo pozítří budeš chovat zase jako idiot? A pak se zase omluvíš? Co kdyby si se zkusil aspoň deset minut pokusil nechovat jako kretén? Zkusil třeba respektovat i ty co mezi nohama nemají penis? Myslíš, že bys to dokázal?" prohmatávám mu vztekle lýtko, které má natržené, přesně jak jsem si myslela.

"Dobře pokusím se," vydechne bolestí, když najdu místo problému.

"Fajn, já se tě pokusím přestat nesnášet," projevím trochu snahy. "Jinak je to natrhnutý, nebudeš teď most nějakou dobu hrát," oznámím. Dojdu okamžitě pro ledovací destičku, aby se mu tam neudělala tak velká modřina. Dám mu ji na lýtko a on si sedne. Získám tak všechnu jeho pozornost, což se neobejde bez blbého pousmání.

"Co? Co je zase?" probodnu ho pohledem.

"Jestli já jsem idiot tak si ty pěkně nevrlá holka. Co kdyby si mi přestala dávat tolik najevo, že mě nesnášíš," zkříží ruce na prsou.

"To není tak, že bych tě nesnášela. Jenom nemám potřebu s tebou být kamarádka. Jsme kolegové a to mi bohatě stačí,"

"To je dobře, protože se půjde zapít vítězství a já tam budu taky," ukáže na sebe teatrálně. Místo nadšení protočím očima.

"Ty bys měl jít domu a nepít. Potřebuješ regenerovat," pokouším se změnit jeho názor.

"Panák mě nezabije. Su přeci z Moravy, alkohol je lék," poučí mě.

"Ber to pozitivně. Aspoň se poznáme. A věř mi, že až zjistíš, jaký jsem, budeš mě milovat," postaví se na nohy. Zamračím se. Neměl by ještě chodit, nemá to zafixovaný.

"Milovala bych tě mnohem víc, kdyby sis sednul a pokusil si nedodělat tu nohu úplně. Tobě skončí kariéra a mě taky, protože mě vyhodí. Takže si zase pěkně sedni," udělám k němu krok a položím mu ruce na ramena, abych ho zastavila.

"Mám žízeň, chci se napít," podiví se nad mým odhodláním ho zpět usadit. "Ale klidně si to tu s tebou nejdřív rozdám. Víš co se říká? Co se škádlívá...," větu nedořekne, protože od něj znechuceně poodstoupím. Podám mu flašku s vodou a radši se věnuji zápisu problému do jeho složky.