Fotbalový sen

20

Zápasový den. Už od osmi od rána jsem na nohou. Ve tři hrajeme zápas takže kluci musí být připraveni, jak nejlépe mohou. Je něco před dvanáctou a na stole mi leží Martin Vitík, kterému masíruji stehna pomocí míčku. Marťas si povídá s Adamem, který je stejně jako Martin, obránce. Další dva Adamové jsou někde pryč.

"Ta Zbrojovka zase propadne do druhý ligy," směje se Vitík s telefonem ruce. Asi sleduje tabulku.

"Já z nich mám vždycky radost, když se dostanou do první a oni další rok zase spadnou," přidávám se k jejich debatě o fotbalu. Je to komický, že se v první lize pomalu ani neohřejí a zase se propadají do té druhé.

"Kdyby se takhle propadla Slávie jednou," sní Adam. Nad tím jenom zakroutím hlavou. Vědí, kam patří moje srdce. Chce to hodně sebekontroly si nerýpnout do nich a toho klubu, za který hrají. Neměla bych se jim smát už jenom z toho důvodu, že jsem členka Sparty taky. To je možná ještě horší, když si uvědomím, že jsem Spartou před půl rokem ještě pohrdala.

"Jak se drží," komentuje můj výraz Marťas. Radši sleduji míček, kterým jezdím po stehně.

"Zvoní ti telefon Míšo," zavolá na mě Kamil, další fyzioterapeut. Omluvím se Viťasovi a běžím k telefonu, kde je neznámé číslo. Zvednu to a v telefonu se ozve známý hlas. Je to jedna z mých nejoblíbenějších sester, které se starají o babičku. Evidentně volají kvůli víkendu. Prosím ať mi potvrdí, že u nás o víkendu může být. Nechci ji tam nechávat samotnou.

"Dobrý den, voláte kvůli tomu víkendu?" ptám se s radostí a cupitám ven na chodbu.

"Ne, bohužel. Volám kvůli něčemu jinému," odpoví. "Strašně špatně se mi to říká, ale vaše babička v noci zemřela," oznámí do telefonu něco, čemu se mi nechce věřit. To není pravda. Dělají se ze mě srandu, aby mi dokázali, že mám s babičkou trávit víc času.

"To není možný," nevěřím tomu, co řekla. "Vždyť ještě před pár dny byla plná života a prosila mě o rum," zlomí se mi hlas. To přeci nemůže být pravda. Je to jenom nějaká blbá sranda. Určitě.

"Je mi to šíleně líto. Ráno při kontrole nereagovala na probuzení a později jsme zjistili, že nemá tep. Pokud vás to uklidní, zemřela ve spánku, netrpěla," pokouší se mě uklidnit sestra, když se po mé tváři kutálí první slzy. Věděla jsem, že tenhle moment někdy přijde. Nečekala jsem ale, že přijde tak brzy.

"Děkuju za zavolání," dostávám ze sebe tak, aby nebylo poznat, že brečím.

"Přeji upřímnou soustrast a hodně síly," mile se rozloučí. Pokládám telefon a radši se zavírám k sobě. Nechci a ani nedokážu s nikým mluvit.

Opírám se o masážní lehátko a cítím, jak se ve mně hromadí něco tak strašně silného, že to nedokážou pojmenovat. Jsou to však všechny emoce které dokážu cítit. Všechno v mém břiše se dere ven, na povrch. Opírám se radši o lehátko. Nevím, co se s mým tělem děje. Nikdy jsem takhle silné pocity nezažila.

Nebojuji s tím, prostě nechávám ten smutek jít ven v podobě slz. Vzlykám a vzlykám.

Myslím na to, jak se o mně starala po smrti mamky a byla mi druhou mámou. Jak se mi snažila pomoct se školou i když byla v matematice ještě tragičtější než já. Jak mi radila s kluky. Nebo její jídla, která byla kuchařským uměním a zlatem. Všechny ty vzpomínky se mi objevují v hlavě a na ně se nabalují další.

Strašně to bolí? Proč to tak bolí?

Někdo zaťuká. Ignoruji to a doufám, že ten někdo neotevře dveře. Zaťuká podruhé a vejde. Rychle se postavím. Je to Bořek. Kouká na mě zmateně a já nemám sílu řešit, že bych měla zakrýt svůj stav. Je mi to úplně jedno.