Fotbalový sen

10

Sednu na tramvaj a vystoupím na Letné. Jakmile dojdu do práce, složím se na židli. Je to tu zase, další vlna výčitek svědomí. Rozbrečím se, což není něco, co bych dělala často. Cítím se hrozně. Nemohla jsem mu tu šanci dát? Třeba bych se donutila ho mít ráda. Co to říkám? Donutila? Jsem jenom smutná a mám potřebu to nějak zvrátit. To je vše. Uklidní se to.

Místo brečení v kanceláři se obléknu do sportovního. Sice tu nemám svoje oblečení, ale sportovního je zrovna tady dost. Obléknu si černé kalhoty a vezmu si funkční triko. Udělám si culík a nezapomenu si utřít slzy. Musím to vyběhat, to jediné mi pomůže. Potřebuji se zbavit toho strašného pocitu, který mě sžírá, jako kyselina.

Sluchátka si připojím k telefonu a rozejdu se směrem na stadion. Fakt, jestli můžu nebo ne mě nezajímá. Je odpoledne a pátek. Nikdo tu není a nikoho nezajímá, jestli si tu zaběhám a zakopám.

Na stadionu nikdo není, každý už je doma a užívá si volno po zápase. Pořádně se rozcvičím a oběhnu si párkrát hřiště kolem dokola. Najednou jako bych zapomněla na to, co se dělo před pár desítkami minut. Když jsem rozběhaná a rozcvičená vezmu si míč. Miluju to. Miluju vykopávat na bránu a být nadšená z trefy. Se spoluhráči je to však lepší. Člověk může kličkovat a hrát si víc s technikou.

Když vykopnu asi po padesáté, a trefím se z hodně těžkého úhlu, ozve se za mnou zatleskání. Rychle se otočím. Stojí tam můj nejoblíbenější člen týmu. Láďa. Co tu dělá? To nemůžu mít jeden den klid?

"Nevěděl jsem, že si takový talent i na fotbal," konstatuje. Jde ke mně ve svém dresu na trénink. Co tu dělá v tuhle dobu?

"Trénoval mě ten nejlepší tým, ještě abych nebyla," vezmu si míč z brány.

"Tys trénovala tady?" Zeptá se tupě, zatímco si protahuje záda. Au, tohle bolelo. Přitom moc dobře ví, kde jsem trénovala. Jenom dělá, že ne.

"Ne! Na Slavii. Zase tolik si tu nevěřte," protočím oči. Jak mohl říct něco takového. Slavie je prostě lepší, ať se tu třeba staví na hlavu.

"Co tu děláš? To od tebe nemůžu mít pokoj aspoň půl dne?" zavrčím. Celé mi to připomíná. Chci být sama a kopat si. Ne se hádat a pošťuchovat s ním.

"Já jsem tu doma, co tu spíš děláš ty?"

"Já se ptala první," kopnu mu jeden z míčů, abych ho dostala do hry. "Jak je sakra možný, že se za den vidíme dvakrát, obzvlášť, když máte mít volno," nechápu.

"Sice je volno, ale potřeboval jsem si zakopat a pročistit si hlavu. Nic jiného mě tu jako Brňáka nebaví," sehnu se pro další míč, jimž jsem bránu netrefila. A to mi vadí. "Ty taky nevypadáš, že by tohle byl tvůj šťastný den," všimne si mého vzhledu. Proč nezní jako úplný kokot? A jak to, že to na mně vidí? "Co kdybychom si dali zápas jeden na jednoho?" Navrhne, když odcházím směrem pryč, protože mu tu nechci překážet. Potřeba mu natrhnout zadek je veliká, proto řeknu ano.

Hrajeme zhruba půl hodinu. Patnáct minut je on obránce a patnáct minut se zase já snažím nedostat gól. Jak jsem dobrý střelec, tak jsem špatný obránce. Vzhledem k tomu, že je vyšší a silnější vyhrává on, ale jenom o dva body, což není zas tak hrozný výsledek. Na to, že nejsem profesionál, a ani chlap, jsem si poradila docela dobře.

Unaveně sebou plácnu na trávník. Stejně sebou plácne na zem i Láďa s tím rozdílem, že zůstane sedět.

"Dala si mi celkem zabrat, víš to?" Uzná poraženě, i když jsem to já, kdo prohrál. Asi jeho ego nezvládne fakt, že jsem jenom o něco méně dobrá než on.

"To bys měl vidět můj výkon, když nemám den blbec,"

"Nemůžeš mít horší den než já," odmítne moje tvrzení. "Moje skoro holka mi dala kopačky, aby se dala dohromady s mým kamarádem," zkus to trumfnout.

"Kvůli které jsem se musela odlíčit?" ujistím se. On kývne.

"Jáchym, ano, přesně, zase on, je můj nejlepší kamarád snad od dvou let. Spala jsem s ním zhruba rok, no a teď mi vyznal lásku," vysvětlím. Jáchym už byl za včerejšek a dnešek skloňovaný víc jak jméno tohoto klubu v novinách. "A vzhledem k tomu, že by to nefungovalo jsem ho odmítla. Tím naše tři a dvacetileté přátelství skončilo," řeknu toho až příliš. Někomu to nicméně říct musím, takhle do obličeje. Lukáš pomohl, ale jenom částečně. Táta by mi vyčetl, že mi to říkal, proto mu to říct nemůžu. Měl by pravdu, to však nechci slyšet. Ne dnes.

"Vážně je čtvrtek? Tohle zní spíš jak kdyby bylo pondělí," lehne si do trávy taky.

"Nebo pátek třináctého," připomenu.

"Je to všechno na hovno, poslední dobu" pronese.

"Víš co je nejhorší? Že neustále slýchám, jak se vždycky zamiluje holka, přitom po celou dobu, co tohle praktikuju to byli vždycky kluci, kdo na konci skončili zamilovaní," koukám do modrého nebe unaveně a otráveně, jak alkoholem, tak životem.

"City jsou na prd," potvrdí mi moji teorii, sice trochu po svém, nicméně mi ji potvrdí. "Jinak, když tu máme upřímnou chvilku a moje krev neobsahuje ani kapku alkoholu, tak bych se měl omluvit za to, že jsem osina v zadku," rozpomene se o tom, co jsme spolu za těch pár dní zažili.

"Já ti děkuju, že si mě u sebe nechal přespat," spolknu svoji hrdost. I tak mě dokáže vytočit jenom jedním slovem. "To ale neznamená, že budeme kamarádi. Furt tě nemám ráda," nezapomenu dodat. Sice koukám do nebe, slyším ale, jak se zasměje.

"Není zač. A protože jsem tak úžasný a ty si mi určitě strašně vděčná, namasíruješ mi záda," rozhodne a zvedne se do sedu. Koukám na něj nejdřív zmateně, pak protočím oči.

"Mám volno, máš smůlu," zakřením se. Nebudu ho masírovat. Po včerejšku jsem celá rozlámaná. Když vidím, že se zvedá, zvednu se taky. Nevím, co od něj čekat, takže chci být připravená na útěk.

"Dobře, počkej, až se zeptají, jak jsem s tebou spokojený," postaví se.

"Na minutu jsem začala doufat, že idiot někde ve skrytu duše nejsi. Zase jsem byla naivní," postavím se na nohy taky. Po mojí pravici je míč, který kopnu tak, abych ho trefila a bolelo ho to. Snažím se ho nevzít do lýtka, to by mě mohlo stát dost peněz. A tak namířím na hlavu, jenže on dá hlavičku.

"Víš nad čím přemýšlím? Proč furt tak lžeš?" zvedne míč a dá ho do pytle ve kterém jsou míče skladovány.

"Já? Nelžu. Proč bych lhala?" divím se. Odkud se to vzalo?

"Včera si byla mnohem upřímnější, když si byla pod vlivem. To si byla vysloveně nadšená, když jsem se začal svlékat," sbírá míče. Se zkříženýma rukama ho pozoruji. Co bych mu mohla udělat, aby mi dal pokoj?

"To jsem byla jenom zblblá alkoholem," bráním se.

"Alkohol dělá lidi upřímnější," vyplázne na mě jazyk. Schytá tak můj prostředníček.

"Víš, co by zajímalo mě? O co ti jde? Necháš mě u sebe spát, zachráníš mě před idiotem v baru, máš se mnou upřímnou chvilku, chceš, aby tě namasírovala. Co je cílem tohohle chování? Chceš mě dostat do postele, potřebuješ zalepit svoje zlomené srdce nebo si užíváš tyhle nekončící debaty?" otočím kartu. Byl to on kdo si se mnou hrál a pokládal otázky. Už mě to ale přestalo bavit.

"To ti řeknu, když mě namasíruješ," odmítne odpovědět. A já idiot kývnu hlavou abych věděla, o co tomu šaškovi jde.