Fotbalový sen

14

Dneska bude krásný den. Hezky jsem se probudila, snědla celou čokoládu od Krejčího a kafe bylo ráno taky úžasný. Taky mám v plánu koupit si doplňky na ples a užít si odpoledne. Jenom se musím stavit dopoledne v práci a nenechat se vytočit Ladislavem. Ten totiž řekl, že chce být ošetřovaný pouze mnou. Takže místo volna, co jsem si chtěla vzít, musím přežít odpoledne s tím nejotravněším tvorem na této planetě. Naštěstí je to jenom dopoledne.

Táta už doma není, začíná v práci dost brzy. Nebo já začínám pozdě. Tak se to dá taky interpretovat. Je něco po osmé. Venku svítí sluníčko a já cítím, že si dnešek fakticky užiju.

Do práce jedu MHD, abych zbytečně nepoužívala auto. Nejdřív tramvají a zbytek dojdu pěšky. Potkávám Jitku, která jako vždy vypadá spíš jak mimozemšťan než člověk, to kvůli té zelené barvě. Potkávám i kluky maséry a další členy týmu. S těmi si zas tak nerozumím takže pokračuji k sobě. Tam už před dveřmi čeká Láďa. Že bych měla zpoždění?

"No nazdar," pozdravím ho lehce otráveně. Ani čokoláda nesmazala to, co udělal.

"Čus," zvedne se ze židle.

"Co lýtko?" otevírám dveře do místnosti a třicet sedmička mě následuje.

"Mnohem lepší. Doufám, že mi to potvrdíš," zavře za sebou dveře s nadšeným hlasem.

"Tak si sundej kalhoty a sedni si," rozkážu mu. Kabelku si položím na stůl, mezitím, co se svléká a sundám ze sebe bundu. Sice bych se chtěla převléknout, ale mám zpoždění, takže se převléknu až pak.

Láďa si sedne na lůžko a natáhne nohu. Stoupnu si k němu a lehce mu ji pokrčím. Začnu zjišťovat, v jakém stavu je a jak dopadla jeho regenerace. Měl ji s Jitkou, takže předpokládám, že by na tom měl být dobře. A oproti tomu v jakém byl stavu je na tom o dost lépe, ještě týden nebo dva to ale bude chtít. Natržený sval je netržený sval.

"Mluvil jsem s Bořkem a vysvětlil mu, že jsem to nemyslel vážně. Vzal to v pohodě," začne o včerejšku. Chvíli mlčím, abych si rozmyslela, co mu řeknu. Když v tom zaťuká na dveře nějaká lidská bytost. Dveře se otevřou a uvidím holku z recepce.

"Myslíte, že byste mohla na recepci? Čeká tam na vás nějaký mladý kluk a vypadá to dost urgentně," poprosí mě. Jáchym, uvědomím si. Nějak ani nečekám na reakci Ládi a prostě odcházím. On počká. Jáchym ne.

Procházím chodbou ven s blonďatými vlasy a sladkou vůní přede mnou. Když dojdu na recepci, všímám trička, které důvěrně znám. Dokonce jsem ho už měla na sobě. Je to Jáchym.

"Jáchyme," promluvím jemně. On se ke mně otočí. Nevypadá nějak zhrouceně, naopak. Vypadá dobře. Že by se z toho dostal?

"Míšo," osloví mě. Rozejdu se k němu a obejmu ho. Chyběl mi tak šíleně moc.

"Nemám moc času, přišel jsem se omluvit," uleví se mi. Táta měl pravdu. Nadšeně proto kývnu hlavou. Pokynu k pohovce na kterou si sedneme. "Neměl jsem ti volat a nadávat ti. Promiň, že jsem ti tak vmetl, že jsem spal se spolužačkou," sklopí pohled dolu.

"Promiň, že jsem ti vmetla do obličeje, že jsem spala s Krejčím," omluvím se taky. Neměla jsem se nechat vyprovokovat, jenže jsem horká hlava a většinou to takhle prostě dopadne. "Promiň za celý ten den," přidám ještě něco, co mě tíží už nějaký ten den. Opřu se o pohovku. Cítím neskutečnou úlevu.

"Víš, přemýšlel jsem ještě, co mezi námi bylo a říkal jsem si, že přežiju, že moje city neopětuješ. Co to dát znovu dohromady?" navrhne něco, co moji úlevu zase úplně zadupe do země.