Fotbalový sen

33

Beru Matěje do zázemí Sparty. Celou dobu mě drží za ruku.

Prvně mu to ukazuji venku. Kouká se na hřiště, lavičku, kde sedí hráči B týmu při zápasech. Potom ho beru dovnitř. Ukazuji mu, kde pracuju já. Dávám mu čichnout k některým olejům a vysvětluji mu co dělám. Potom jdeme směrem k vířivkám a bazénům, což ho fascinuje. Zajímá ho v čem pomáhají, takže dostane i menší přednášku.

Pak míříme do tréninkového centra. Tam vidí různé míče a pomůcky, co si zkouší. Je z toho nadšený. Vidí, jak se připravují ti velcí vzorové. Některé věci mu i ukazuji na mě, aby pochopil v čem je podstata té pomůcky.

"Máš u sebe telefon, až bude máma volat?" radši se ptám, aby ho nehledali.

"V batohu ho mám," odpoví. Zrovna zkouší válec na masírování svalů.

Pak jdeme do kabiny. Prvně kontroluji, jestli tu nejsou kluci. Je tu volno. Fascinovaně se kouká, kde co je. Nadšeně skáká vzduchem rozhlíží se.

"Tady je to hustý," piští radostí. Jsem ráda, že má mnohem lepší náladu, než měl.

"Tak když na sobě budeš makat, třeba tu jednou skončíš," sedám si na lavičku.

"Kéž by," sedne si taky. Najednou mu zmizí úsměv z tváře. "Od té doby, co umřel táta nemáme moc peněz a mamka možná nebude mít peníze na to, abych sem chodil," přizná. Proto se možná tolik nesnažil, bojí se, že to nevyjde.

"Zkusíme udělat domluvu, jo? Ty na tohle přestaneš myslet a já se postarám o to, aby si mohl hrát fotbal, dobře?"

"Dobře," souhlasí. "Půjdeme si ještě zahrát fotbal?" vyskočí na nohy.

"Dobře, půjdeme," jdu za ním.

"Ukážu ti, co mě Adam naučil," vyběhne ven.

"Hej, kámo, co tu děláš? Tady být nemáš," ozve se další hlas. Vidím, jak se Matěj lekne. Je to Láďa, ten mu hlavu neukousne.

"Neboj, hlídám ho. Čeká na mámu a chtěla jsem ho nějak zabavit," vykouknu ze šatny.

"Proč si nenapsala, že si tu?" diví se.

"Nevěděla jsem, že tu jsi,"

"Jednal jsem s Rosou a agentem o přestupu," vysvětlí. Matěj jde mezitím k nám, teda hlavně ke mně.

"Nechají tě jít, nebo tu zůstaneš?" dloubám si nervózně nehet. Nechci aby šel, ale zároven bych nezvládla, kdyby tu musel zůstat.

"Nechají mě odejít," kývne hlavou s úsměvem plný radosti a štěstí. Jdu za ním a beze slov ho obejmu. Nechci, aby viděl jenom náznak zklamání z budoucnosti v mých očích.

"Gratuluju," šeptám a pevně ho držím kolem krku. "Strašně moc si to zasloužíš," zhluboka dýchám. Nechci brečet. Nevím, jak bych mu to vysvětlila.

"To je tvůj kluk?" ptá se Matěj. Té otázce se jak já, tak Láďa zasmějeme.

"Ne, není, nebo jo?" opustím objetí s otázkou, pomocí které zjišťuji, jak to má on.

"Já jsem méně než kluk, víc než kamarád," uvede na pravou míru. "Co ty, máš nějakou frajerku?" ptá se Matěje. Ten zakroutí hlavou.

"Mně se holky nelíbí, jsou divný" zatváří se znechuceně, čímž nás zase rozesměje.

"Ale fotbal se ti líbí, že jo?" ujišťuje se Láďa. Matěj horlivě kývne hlavou. "A dostal ses do akademie?" pokračuje v otázkách.

"Jo dostal, že jo Míšo?" pyšně vyskočí do vzduchu.