Fotbalový sen

15

"Tati, kam si mi dal tu kabelku?" zaječím nervózně. Nemůžu najít to, bez čeho nemůžu odejít. Respektive tu mám asi další dvě kabelky, ale ty se k těm šatům nebudou hodit. Nechci jít dnes za červenou Karkulku. Vzala jsem si k šatům červené podpatky, takže si vezmu bílou kabelku. Pokud ji teda najdu. S černou nebo červenou kabelkou odmítám jít. Musím to trochu rozbít.

"Je ve skříni. Myslel jsem, že si vezmeš tu červenou," ozve se v klidu. Divím se, že je v klidu. Moji nervozitu totiž schytává on, nikdo jiný. Vztekle zabručím a jdu do skříně pro psaníčko v bílé barvě.

Láďa tu má být do deseti minut. Už volal, že je na cestě. Já zatím nemám tušení, co si vezmu přes ty šaty. Venku není ani teplo, ani zima. Takže jít jenom v šatech je sebevražda. Jenže v kabátu v patnácti stupních taky jít nechci. Buď budu za idiota nebo zmrznu. Ještě jsem se úplně nerozhodla pro to, jak to dopadne.

"Myslíš, že mám jít v kabátu tati? Nebo mám jít jenom takhle?" ukážu se mu v šatech. Mám červené, upnuté šaty s výstřihem. V hrudní části jsou pokryté rádoby květy. U stehna mají nádherný rozparek.

Táta mě ještě mě neviděl. Sedí na gauči a kouká na fotbal. Moc ráda bych se koukala na Ligu mistrů. Místo toho jdu šaškovat někam na ples.

"Wow, tobě to sekne. Takhle si nešla ani na maturák," uzná. "Běž takhle, si zvyklá z hřiště. Přeci nepotáhneš kabát," diví se mému nápadu. Má pravdu. Odchovala mě Slavie, přeci to zvládnu.

Jdu si dát ještě rychle do kuchyně pár piškotů. Neměla jsem čas se pořádně najíst. Namalovaná a oblečená už se ale bojím jíst cokoliv, co by mi mohlo šaty zašpinit.

V moment, kdy dojídám poslední piškot, začne zvonit telefon. Volá třicet sedmička. Telefon zvednu a přiložím si ho k uchu. Dozvím se, že je tady, takže rychle dobalím vše, co bych mohla potřebovat. Jen tak tak zavřu psaníčko a vyrážím. Rozhodnu se jet výtahem, což normálně nedělám. Důvod je jednoduchý. Podpatky a upnuté šaty.

Z výtahu vystoupím a procházím hezkou bílou chodbou ven. Před naším obytným domem už stojí černé auto o které se opírá Ladislav. Kouká do telefonu, takže mě nevidí. Jakmile se za mnou zavřou dveře, podívá se směrem ke dveřím a podívá se tak na mě.  Pár vteřin na mě zírá. Pak odtrhne pohled a podívá se pryč. Zhluboka se nadechne a vydechne, víc nevidím. Jen mi to přijde, jakoby si skousnul prst. Poté se na mě znovu stočí pozornost. Přestane se opírat o auto a jde ke mně.  Přede mnou jsou schody. Podá mi ruku a pomůže mi tak. Koukám, že tu sázku myslí vážně.

"Vypadáš nádherně," řekne mi. Čekala jsem něco víc upřímného podle té reakce, kterou předvedl.

"Děkuju. Tobě ten oblek taky sluší," vrátím mu kompliment.

"Jenom jsem si představoval, že mi to dneska uděláš lehčí," dodá. Nechápavě se na něj podívám. Dojdeme k autu a on mi otevře dveře. "Ty šaty. Viděla si se? Vůbec mi to neulehčuješ," vysvětlí. Pochopím, co myslí. Vítězně se usměji. Říkala jsem, že mu to nedám zadarmo. Chci aby trpěl při pohledu na mě, jako trpím já při pohledu na něj. On už jenom zakroutí hlavou a zavře dveře.

"Nikdy jsem neřekla, že ti to jednoduché udělám," mrknu na něj, jakmile si sedne do auta i on. "Ale těším se, až tu sázku prohraješ a budeš muset udělat, co ti řeknu," představím si situaci ve které bude trpět. Ještě jsem sice nevymyslela co to bude, nicméně vím, že to bude super.

"Když myslíš," pronese tajemně. To radši nekomentuji. "Protože mi kytka přijde zbytečná, vzal jsem ti trochu originálnější dárek," otočí se dozadu. Mě pak podá bílou krabičku s mašlí. Jsem překvapená, nicméně si ten dárek vezmu. Doufám, že to bude nějaká sranda v podobě něčeho, co mi zamaže obličej a já budu celou dobu plesu vypadat hrozně. "Neboj se, neublíží ti to. Doufám teda,"