Perturbatto

VI.

"Nemáte na to právo, sakra! Když s tím nesouhlasím, tak nesouhlasím!" ječím. Ochranka v sevření povolí, ale jen o trošku, což mi rozhodně nepomůže.

"Ono, je toho trochu víc..." zamyslí se doktor, "tady, tady mám podpis tvojí matky. Přečtu ti to..." Co jsem se nedozvěděla. Objednala mi nejen operaci, ale ještě mě podrobila detailním výzkumům, že mě svěřuje do jejich péče, dokud mě oni sami nebudou chtít vrátit.

"Není to nezákonné?"

"Máme povolení od státu a dost sponzorů," nasadí vítězný argument, "tak pojď, když budeš hodná, bude to příjemnější pro nás pro všechny." Nasraně si odfrknu. Ne naštvaně. Přímo nasraně. Když můj strach střídá vztek, mám chuť je všechny nakopat vy víte kam. Každopádně, odvláčeli mě zpět. Po cestě jsem se ještě zeptala, proč vlastně moje máma čeká v čekárně. Prý mě chce vidět po té operaci. Aspoň v něčem mě nezklamala. Při jediném a sakra malém štěstí se v duchu usměju. V pochmurné chvilce něco pomůže.

"Jo, a ... Nemůžu si vybrat i usmrcení?" zeptám se docela nevhodně.

"Není ti osmnáct..." Proboha, tři roky tady? Jestli to teda přežiju. Tohle bude peklo raději zabít, raději zabít. Zamotají se mi nohy a padám jako opilá. Jenomže alkoholem to rozhodně není. Nemůžu se hýbat, ležím v křečích. Ale naštěstí aspoň něco vidím. A mám štěstí. Kvůli tomuhle tu operaci odkládají. Škodolibě se zase usměju. Parchanti.