Perturbatto

XXII.

Po možná i hodině bloudění jako v labyrintu se konečně podíváme i do onoho výtahu. Patra jsou tu klasicky 1-4, ale je tu i sklep. Ideální místo pro únos. Bez váhání stisknu čudlík. Výtah se s vrzáním začne posouvat dolů. Jakmile se dveře otevřou, vidíme jen tmavou místnost s několika krabicemi, ale když se podíváme pořádně, vidíme i napůl skryté dveře. Za nimi se svítí, usoudím tak podle světla dole. Nikdo se neodváží ani ceknout, naučili jsme se používat něco jako "telepatii", ale ne doslova. Prostě jsme si tak podobní, že čteme myšlenky těm druhým.

Opět začnu přemýšlet v naléhavé chvíli o něčem jiném. Už několik dní mi tepe v hlavě jediná myšlenka - co se stane, až se nás shromáždí všech dvanáct? Ostatní mi říkali něco o "nezměrné síle", ale myslím si, že o tom taky nic moc nevědí. To nevadí. Vyženu myšlenky z hlavy a začnu jednat. Pomalu se plížíme a co nejtišeji Nick posune dřevěnou desku, která částečně zakrývala vchod. Než tam bezhlavě vletíme, zkoušíme poslouchat. Donutí mě to se pousmát. Pohybujeme se jako dvojčata - hmm, v našem případě spíš paterčata. Tak mateřské chvilky, a já jsem vyrůstala jenom s mojí mámou. Mám chuť je všechny obejmout. Už zase! Co se to se mnou děje?

Uslyšíme kroky a tlumené huhlání čehosi nesrozumitelného. Proběhne mi mráz po zádech. Slyšíme totiž slova.

"Nedaří se mi to. Proč je to špatně?!" A potom už jenom šílené a naštvané výkřiky. Počkat. Ten hlas znám. Ne, to není možné. Už mi dočista hrabe. Vypadá to, že si dotyčný někam sedl, takže teď je asi nejlepší chvíle vyběhnout. Kývneme na sebe a dveře jen prásknou.