Perturbatto

XXI.

Rychle vzbudíme kluky a utíkáme tam, kam nás vede Rebecca. Myslím, že mezi sebou komunikovat nepotřebujeme. Všem se nám vaří krev a utíkáme jako organizovaná smečka. Bratři a sestry. Teď na dojemné chvíle není čas, ale musíme zachránit jednoho, nebo spíš jednu z nás.

Myslím, že čapli zrovna Danu kvůli její schopnosti, jinak by jsme je s její pomocí v pohodě vystopovali. Jací to proradní lidi.

"Tak, sledovala jsem je až sem, a pak jsem usoudila, že bych to tam sama nezvládla. Dívala jsem se, kterým jdou směrem je to na východ odsud." začne nás navigovat. Nathaniel ale po chvíli zabrzdí. Asi něco cítí. Potom si jenom povzdechne a s tlakem se začne táhnout dál. Po chvíli mi to dojde. Míříme do "mé" nemocnice. Ještě, že náš dům je několik měst dál. Ale co když se tu s mámou potkám? Nemůžu přece vědět, co teď dělá. Srdce se mi rozbuší a teď stojím na kraji lesa. Hlava mi radí, ať tam nechodím. Můj smysl pro přehrávání vzpomínek začal pracovat na plné otáčky. Nejsem přece zbabělec. Nedůvěřivě vykročím a pak už se ženu jenom za myšlenkou, že tam někde bude Dana. Každý skok mi přidává další závaží na srdce. Je to opravdu hrozný pocit. Aspoň, že doktor je mrtvý.

Dorazíme na místo. Sevře se mi žaludek. Cítím v zádech Nathanielovy podpůrné pohledy. Zná mě líp, než bych řekla. Potom vstoupí jako první. Zná to tu jako své boty, stejně jako já. Projdeme kolem zvláštního výtahu. Řekla bych, že jsem si jej nikdy nevšimla a trochu se nad tím pozastavím, ale musím jít. Všichni po čichu cítíme, že je někde tady. Nemocnice je zavřená, a už jsou tu jenom lidé na pokojích, tak se pohybujeme tiše a kličkujeme kolem doktorů. Neřekli by jste, jak jsou velké a špičaté drápy užitečné. Na zámek dokonce víc než dost. Všichni natahujeme nosy, ale není nám vůbec jasné, odkud ten pach vede. Je tu něco, co nás hrozně mate.