Perturbatto

LIII.

Všichni se ke mně přiblíží a tím vytvoří kruh. Točí se po směru hodinových ručiček tak rychle, že vypadají jako můj bílý opasek. V tom se přiblíží ještě víc, tak, že se mnou splynou. Začnu zářit, cítím příjemný pocit. V tu chvíli se začnu měnit. Protahují se kosti se silným křupáním, nehty rostou v ostré drápy, mám velké uši, oči a šavlovitě tvarované, obrovské tesáky. Můj pohled se ale mění z obyčejné žluté na dravčí rudou. Má srsta není ryšavá, ale tak temná, jako noční obloha. Když se prohlédnu detailněji, chlupy jsou delší, připadám si vyšší a po celém těle se táhnou zlaté pruhy které tvoří různé symboly. Připadám si silnější, než kdykoli za svoji proměnu.

V hlavě ale začínám slyšet hlasy. Všechny se navzájem překřikují. Hlasivky se mi mění v hluboké chrčení, ale stále zůstávám při smyslech. Když po chvíli otevřu oči, ležím na zemi, na známém místě. Místě mé smrti. Do zad mě bodají vyděšené pohledy. Otřepu se jako správný vlk a postavím na zadní. Vydám ze sebe zvuk plný útrap, děsu, šílenství, ale i touhy zabíjet. Když po mně vyběhnou všichni vlci naráz, připraveni pořádně si užít velkou žranici, nechám je běžet, dokud nejsou dost blízko.

Rychle se otočím, s přihmouřenýma očima vyhodnotím jejich stav a jedinou hnátou je odmrštím. Taková síla, co mě zaplavila! Ten slastný pocit. Ta možnost!

V tom ze mne začnou tryskat všechny ty zadržované schopnosti. Obklopí mě aura temnoty – pootevřu tlamu, mohutně se nahrbím, zvednu ocas jako projev nadřazenosti. Někteří lovci popadli své kuše a snažili se střílet. Tahle aura je i jako obranný štít. Pouhým řevem je odstrčím dál. Když se začnu soustředit z pět na vlkodlaky, stane se něco neuvěřitelného.

Nahromadím obrovskou sílu – není to magie? Cítím se jako paní světa. Nikdo nemá právo srážet moji hrdost. Odrazím se od země tak, že po sobě zanechám prohlubeň. Napřáhnu svoji ruku a praštím do půdy. Vypadá to, že se nic nestalo, ale za chvíli se objevily drobné praskliny, které postupně sílily. Byly hluboké a obrovské. Zem pod námi se rozpadla. Na to se objevila obrovská exploze, která spálila na popel celou krajinu od budovy, přes všechny tvory tady, ale i několik nevinných zvířat v lesích, včetně rostlin. Po ohlušujícím výbuchu jsem jen pozorovala, jak tvorům praská tělo. Potom se jednoduše rozpadli v prach. Postavila jsem se. Hlasy z mojí hlavy zmizely. To všechno mě opustilo. Zůstala jsem sice ve vlčí formě, ale zmenšovala jsem se. Nakonec jsem byla velká asi jako obyčejný, plachý vlk, ale s neobvyklou barvou. Opouštěla mne mysl. Jako dřív, před první proměnou. Sbohem, normální světe. Zůstanu vlkem. Otočila jsem se čelem vzad a běžela se slzami v očích neznámo kam.