Perturbatto

XLIV.

Tenhle výlet měl takový volný průběh. Myslela jsem, že se bojí chodit na opuštěná místa. Asi se mi snaží dokázat, že nejsou srabi. Vede nás Ray, jdeme pěšinkou kousek od města, která vede do lesa. Jdeme docela dlouho a tak jsme se zakecali, což je docela nepravděpodobné - najednou ale cítím něco zvláštního. Podivný pach, který není zrovna příjemný. Zírám před sebe. Když si mě všimne Matt, div nevyskočí.

"V poho?" přejede mi rukou před očima. Rozhlédnu se ostře, jako dravec. Polekám tím ostatní. Snaží se, ale přece jen, pořád jsou našponovaní kdykoliv utéct.

"To nic..." snažím se jim namluvit, nechci zkazit celkem pohodovou náladu. Až tak pohodová sice není, ale lepší než bezhlavé utíkání. Musím to zamaskovat a dělat jakoby nic, ale zase nemůžu riskovat, že na nás něco vyskočí z keře. Musím se mít na pozoru. Už jdeme nějakou chvíli, ostatní ze mě cítí nervozitu.

"Už by jsme se mohli otočit..." navrhne nejistě Cora. Přikývnu. Otočíme se na obrtlíku přesně tak, jako když jsem chodívala s našim psem na procházku někam, kde jsem to neznala. Staré dobré časy. Až teď si teprve uvědomuju, že trávím moc času nostalgií. Ještě to neskončilo. To všechno. Myslím, že to ještě ani nezačalo.

Podle výrazu v obličeji dostali všichni společně se mnou málem infarkt, když na nás opravdu vyskočilo několik ozbrojených týpků z lesa. Není čas na počítání, ale zhruba tak pět nebo šest. Přímo před námi se zastaví.

"Co tady děláte?!" huláká jeden z nich. Je vysoký, svalnatý, ohryzek má dost nápadný a obličejem připomíná fousatého Sylvestra Stallona. Nevím proč, ale přijde mi to hrozně vtipné. Hlavně se teď nesmím smát. Kdo ví, na co by skrz to přišli. Myslím, že podle jejich postavení by mi psychicky mohli identifikovat, že mám 2 cm od pravého malíčku na noze bodnutí od komára. Jdu v teniskách, takže to nejde vidět.

"Šli jsme ven," ozve se holka vzadu. Chlápkovi vyletí obočí nahoru.

"Hledáme několik lidí..." utrousí další.