Perturbatto

XLIII.

Přeskočíme tohle 'vysvětlování'. Stejně je to vždy o tom samém...

"Super, takže vlkodlaci," zašklebí se Cora. Netuším jestli smíchem, strachem nebo čímkoli, ale já se cítím trapně. A dost. Potom jsme se rozešli. Všechno proběhlo bez emocí. Je toho na ně moc. Tečka. Rovnou jim můžu povykládat, že na světě existují i malé barevné potvůrky podobajíc se zářivým poníkům z Equestrie. Nad tímhle sarkasmem se pousměju, ale poslední dobou si připadám docela vážná. Tak ne poslední dobou, od víkendu.

Situace se zdá být dost napjatá. Nikdo neví, co se stane a kdo udělá první krok. Ubíhají dny, bavíme se tak 'ztuhle', že si ani neuvědomujeme, co se děje. Prý se to tak stává s blázny. Měla bych je od tohohle vysvobodit. Přece jen, jen já se dokážu proměnit i ve dne.

"Nepůjdeme dnes z- " začne Matt a zakýve hlavou "všichni ven?" Ostatní na něj vytřeští oči. Až teď si uvědomuju, proč se zarazil. Nechtěl říct 'zase'. My se na něj obracíme s nejistými i trochu zděšenými pohledy.

"Klid, je jedenáctého," snaží se nás uklidnit, ale očividně to už jen tím pohledem všichni zamítají.

"Ale no tak, do večera zpátky, a v pořádku," pronese omluvným hlasem. Cora jen vzdychne.

"Když..." nedokončí větu. Vím o co jí jde. Nakonec jen řekne: "Platí."

Odpoledne jsme se sešli co nejdříve, protože kvůli mně (pravděpodobně) mají panický strach ze tmy. Nevysvětlila jsem jim to snad dost jasně? Stejně, kdybych chtěla, můžou se mne bát i ve dne. Raději jsem jim ale tuhle část neřekla, a zmínila jenom ten talent běhu. Myslím, že tomu uvěřili, když předběhnu i naše třídní atlety. Když příjdu já, už tam všichni jsou. Asi jsem podezíravá, ale řekla bych, že se domluvili dřív, aby předešli dalším 'nehodám'.