Perturbatto

VII.

Už je to pár dní, co takhle ležím. Podrobují mě testům, ale stále si nemůžu pořádně ani sednout. Ležím v posteli, myslím, že celá prasknu. Mám takové křeče, jako bych byla na skřipci, na tom středověkém mučícím stroji. Ztrácím orientaci v čase. A jak jsem na tom? Pochmurně, když už si nepamatuju, jak jdou dny v týdnu za sebou. Bože, jak jsem ráda, že ty pečlivě vtloukané matematické vzorce ještě umím. Ale ty taky zmizí. Dívám se do kalendáře, kolikátého je.

"První červen," řeknu si pro sebe. Ok, teď už si připadám jako invalida. Když ve vedlejší místnosti uslyším hádku, snažím se otočit zase hlavu. Jde to namáhavě.

"A-Ale to nemůžete! Musíte jí dát klid," namítá doktor. Jo, a mimochodem, konečně jsem zjistila jeho jméno. Eh, někdo Campbell. Nevím, ale možná jsem o něm něco slyšela. Nevzpomínám si. Možná se specializuje na vyjímečné případy? Úšklebek jsem prostě nezadržela. Máma vešla do místnosti a vlepila mi vřelou pusu. Ještě ve dveřích se Campbella vyptávala, co se stalo a on že prý "neví". Léky jenom škodí, jak říkávala moje babička. Ale ta umřela na rakovinu. Po nějaké chvilce máma odešla. Je rozrušená a taky mi připadá divná.

Druhý den. Cítím se docela dobře vyspaná. Už včera večer začaly ty křeče ustupovat. Jaký to krásný pocit! Protože si toho Campík (ano, doktor) všiml, okamžitě super rychle to musel přesunout na dnešek. Nemůžu říct, že to není idiot. Je pozdní odpoledne.

"Už je čas," řekne ironicky Campbell. Protože nechci vstát z postele, tak ho ještě víc vytočím. Nabere mě a nemilosrdně posadí na vozík. Posadí mě na nějaký divný stroj, a přiváže ruce k opěradlům. Nohy na schodek. Trhám sebou takovou silou, že kdybych ještě trochu zabrala, možná by to celé spadlo.