Perturbatto

XLV.

Jakmile ukáže fotku Natha, vykulím oči. Vím, že někde tam budu i já. Mohla bych odsud utéct, ale pak by zajali kamarády a opakovalo by se to jako ve spoustě příbězích ostatních lidí. Rukojmí byli, jsou a také vždycky budou tou největší slabinou hrdinů. V tom případě...

Než stihne otočit tu další fotku, kterou asi jaktěživ neviděl, jinak by mě poznal, vytrhla jsem mu ty papíry z ruky a jednoduše je roztrhala. Díky bohu za měkký papír.

"Co to ksakru děláš?!" nasadí zabijácký pohled a nadzvedne mě svou rukou a praští se mnou o zem.

"Víte, že tohle se..." začne Lia.

"Psst!" Ohradí se její kamarádka. Všimne si jich ale další z nich.

"Co jste zač?" zeptá se jí.

"A vy?"

"Děláme pro soukromáky." než se stihnu vykroutit a nebo proměnit, což by byla ta horší věc, sesbírá ten přede mnou cáry z těch dokumentů. Nicka je tam jen polovina a zbytek je rozsápaný.

"Špatné rozhodnutí - když jsi to roztrhala, musíš s nimi mít něco společného!" zavříská mi do obličeje. "Ještě, že máme s sebou elektroniku, myslíš si, že jsme až tak hloupí? Přiznávám, že jsme se na to ani nepodívali, ale se zálohou už zkušenosti máme." Když mu jeho kolega ukáže moji fotku, usměje se.

"Ostatní tu nejsou," prohlásí.

"Takže jenom jeden vlk? Škoda." prohlásí. Chtějí mě... najít to správné slovo... zajmout. Pro pána Krista, už zase? Nedají si pokoj. Proměním si jenom jednu ruku a pařátem ho zaseknu do jeho ruky. Ani se nehne. Očividně mají výdrž. Povedení kamarádi utečou co nejdál. Stejně nevím, proč jsem jim to říkala. Litovala jsem se? Potřebovala jsem je? NE. Když už vím, že takhle to nemá smysl, tlamou mu překousnu polovinu druhé ruky. A jestli ani takhle nepustí... Vykřikne a na sekundu mi uvolní cestu. Že by svoboda?