Perturbatto

II.

Tak. Co jsem se doslechla, zatím neplánují nic převratného, ale zase nějaké testy. Kdy už to skončí?! Má nálada pomalu klesá na bod mrazu. A jediné, co ve mě roste, je vztek a strach. Smutek ustupuje.

•O 4 měsíce později•

Je polovina května. Špatně mluvím, všechno mě bolí, hlava třeští, a co se týká rozumu, nedokážu se pořádně soustředit, ani logicky uvažovat. Klepou se mi nohy, moc nevnímám. Ale vezmu to pozitivně - pořád můžu běhat, a celkově i normálně žít, jenom jako trochu slabší člověk. Strnu, bolí mě opravdu všechno, "tuhne" mi mozek, jak tak říkám a v noci nemůžu spát. Na to, že mi bude v létě šestnáct si připadám jako malá holka. Úplně ochablá.

"Ahoj mami," pozdravím, když vejdu do dveří a chystám se si vysléct bundu, ale máma mě zarazí. "Co je?" Ale pak se zarazím. Vidím její skelný pohled, plný strachu. Rychle na sebe hodí kabát a vytlačí mě ze dveří.

"Jedem na chirurgii," odvětí. Vyvalím oči.

"Cože?!" Snažím se zarazit patou, ale chytne mě za ruku a odvláčí do auta. Sedím na zadním sedadle. Vyjímečně. Máma vydechne a já udělám přesný opak. "Mami?" neodpovídá. "Proč tam jedeme?" snažím se na to jít klidně.

"Nebude se ti to líbit. Znám tě. Ale já... já to prostě nevydržím. Dala jsem tě na operaci... Přidají ti tam tkáň. Sice ještě neví, jak to vyléčit, ale tohle ti pomůže," nasadí procítěný hlas, "...pořídíme paruku, nechám ti doučování doma, jestli chceš, půjdu na přesčasy. Táta taky ze zahraničí něco přiveze..." slyším, jak vzlyká, ale to, co v tu chvíli zažiju já, je s tím těžko porovnatelné. Srdce se mi rozbuší strachem, rozklepou prsty. Je to ještě horší. Vždycky jsem měla a vždy budu z toho mít fobie. A prý tě tam ani neuspí. Snažím se nenápadně přiblížit ke dveřím auta, rychle trhnu klikou, ale máma rychle zareaguje a zamkne dveře.

"Hlavně neomdli, hlavně neomdli..." šeptám si pro sebe, "nebo se tam probudíš na stole..." Přesunu se ke dveřím, a jakmile to cvakne, jsem připravená sprintovat. Vím, že tohle někomu může přijít přehnané, ale mě neznáte. To jste neviděli, co jsem poprvé vyváděla na gyndě, měla jsem pocit, že ten doktor je pedofil. Nemohli mi dát nějakou normální ženštinu? Nebo jak s rovnátky. Měla jsem je dostat, a tak jsem šibovala po internetě. Všude samé "vůbec to nebolí" a tak podobně, a když jsem tam přišla v docela dobré náladě, bolelo to jako prase. Měla jsem chuť všechny pozabíjet. Ale tohle... Tohle se s ničím z toho nedá srovnávat!