Perturbatto

XXVI.

Prosím. Ať to není tak, jak si myslím. Jestli jsou to opravdu oni... Jdu se raději proběhnout a urovnat si myšlenky. Moje hlava to nezvládá asi stejně tak, jako když jsem byla v nemocnici. A vlastně - vím, že naše geny pochází od otce. Ale ten je vzal zase kde? Jaký je důvod naší existence? Co na tomto světě děláme? Na tyhle otázky ještě pořád neznám odpověď. Ale teď musíme řešit dokonce ještě něco složitějšího. Mohli by být tam ti mutanti naši bratři a sestry? Poprvé za pár měsíců se rozhodnu opustit les bez někoho od nás. Sama. Na vlastní pěst. Musím něco najít. Nějaký náznak. Co by mi mohlo odpovědět?

Jsem jako v labyrintu. Samá slepá ulička, nekonečné klamy, hledání cesty a narážení na ostré rohy, ve kterých se vždy skrývá něco strašidelného. Mé srdce puká, když pomyslím na normální život doma, marných pokusů při různých činnostech, ale vždy mě podpořila máma. Cítím, jak ve mně plyne melodie. Melodie nejistoty, zmatenosti a nostalgie. Cítím se tu sice dobře, ale chybí mi opravdový domov, opravdový dům.

Po dlouhé době jsem se šla zase potajnu podívat k nám. Jestli to všechno ještě funguje, co dělá máma... Měla bych jí navštívit, nebo je to šílené? Přece jen se vplížím do okna, a opět zezadu. Jsem docela překvapená, máma by měla být doma, ale není. Že by šla na přesčas? Šikovně otevřu okno a vlezu do domu. Něco mi tu nehraje. Podívám se kolem, prohlédnu celý dům. Vlezu i do ložnice. Pod polštářem najdu bloček. Nevím, proč si ho schovává, když tu stejně nikdo není. Nebo jo? Ne, není. Třeba čeká, že přijdu. Otevřu ho a čtu. Jsou tam nějaké bláboly, kterým absolutně nerozumím. Když si zrovna pomyslím, že za chvíli už bude listopad... Co jim, do školy asi řekla máma? Otočím další stránku, kde vidím chemické vzorce.

"Zvýšení tělesné identity... Co to sakra je?" zamračím se sama pro sebe, ale asi to až tak soukromé nebylo.

"Zlodějům se neodpovídá." Poskočím leknutím. Stojí za mnou. Ona.