Perturbatto

V.

Mířím si to podle cedulek přímo ke vchodu. Sice sem chodím každý týden, ale stejně si to tady nepamatuju. To postižení má i své nevýhody. Neopatrně vletím do jedné čekárny, a vidím moji mámu číst časopis. Musím to celé obejít. Sakra. Otočím se a snažím se najít cestu kolem. Měla bych si pospíšit. A to hodně rychle. Po cestě jsem dehydratovaná a chce se mi zvracet. Pomalu mě opouští síla v nohách. Jdu kolem místnosti, ze které jsem vyšla. Nervózně se rozhlížím a malátně do toho místa zírám. Když se ale vzpamatuju, uslyším kroky jen pár metrů před sebou. Rychle zvednu hlavu a s přivřenýma očima mi vyskočí srdce až do krku.

"Shit," rozběhnu se opačným směrem. Přijde mi to hrozně komické, že mě honí doktor, jako malé dítě. Ale osudu neporučíš. Jakmile proletím čekárnou, všimnu si, že máma tam strne a hledí do časopisu. Pořád do stejného. Ani ji mé proběhnutí nevyvedlo z míry. Díky bohu. Vidím východ. Svoboda je na dosah. Ale co potom? Neřeším to. Jen chci...konečně-

Zařvu. Proboha, myslela jsem, že se skácím. Otevřela jsem dveře a z boku na mě vyletěl nějaký chlap, podle oblečení soudím, že nějaká ochranka nebo co, já se ve zdravotnictví opravdu nevyznám. Snažím se ho zmlátit, věřte mi, že to umím, ale co se mi povedlo je asi kopanec do ksichtu, jinak zbytek jde opravdu špatně, protože vypadá jako napůl oblečená zásahová jednotka. A co dál? K smíchu to určitě nebude...