Perturbatto

XIV.

Vzpamatovávám se. Pomalu k němu přikračuju, ale Nathaniel se mě pokouší zastavit. Natáhne proti mé maličkosti ruku.

"Až nám řekne, kde je Dana." Ten ale s přidušeným hlasem namítne.

"Pozdě," Vyhrabe z kapsy nějaký ovladač a otevře kapsle. Lidé (pokud jsou to lidé) v nich otevřou oči a vystoupí z nich. Nejsou skoro mokří. (To byla nějak suchá voda. Když se zamyslím, co to mám v hlavě za hlody?) Všichni se začnou měnit. Po chvíli civění si uvědomím, že vlastně nejsou až tak úplně vlkodlaci. Naroste jim pořádná hlava, zuby, drápy, ocas a nějaké ty chlupy a to je tak všechno. Jinak vypadají jako banda blbců jednajících na vlastní pěst. Neumí své schopnosti využívat, ale aspoň pochopili svůj cíl. Všichni kromě jednoho se vrhnou na nás. Ten jeden přiběhne klopýtavým během ke dveřím a přímo práskne do otvírajícího tlačítka. Uvidím tam omráčenou Danu. Polovlk ji vezme a nastraží k jejímu krku drápy, jakože nám hrozí.

"Tak to ani náhodou," řekne Nick a s jestřábí přesností vytrhne Danu z toho smrtelného objetí. Až teď jsem si uvědomila, že jsem vlastně jediná, kdo může ostře ublížit. To znamená... Raději se budu zamýšlet později. Ostatní zkusili ty holátka aspoň zmlátit. A Campbell? Nathaniel věděl, jak to cítím a tak ho ještě při běhu popadnul a Alexandr vzal Danu. Vytrhli jsme dveře a naskočili do výtahu. Teď si tu scénku, jak vyjíždíme nahoru představte. Polovlci to vzali asi nějakým tajným východem, protože nás překvapili. Ale co bylo ještě lepší? Ucítili pach lidí na pokojích a někteří se rozutekli. Tahle nemocnice má opravdu smůlu. Nemají šanci nás doběhnout, pak už jsme běželi s oddechovým tempem. A já jsem div neomdlela. Po cestě jsem se postupně začala měnit zpátky. Může to být ještě divnější?