Perturbatto

XXVII.

"Mami?" údivem sebou trhnu.

"Leo, co ty tady děláš?" řekne nadmíru naštvaněji, ale cítím v jejím drsném hlase i kapku úlevy. "Hledali jsme tě tak dlouho,"

"Jaké my?"

"Já a doktor Campbell."

"Co všechno ti nakecal?" kdybych byla v normální rodinné situaci, myslím, že bych za ten svůj přízvuk dostala minimálně facku, a že jsem drzá. Aspoň tohohle jsem se v divočině vyvarovala.

"Vím všechno. Nikdy jsem nemyslela, že moje dcera bude 'zvláštní bytost'. "A mimochodem, kde máš ty ostatní?" polknu. Ví i o nich? Raději neodpovídám.

"Co jsi udělala s ostatními?"

"Myslíš těch šest? Ti nám uprchli. Nezdařené pokusy, ale máme ještě vás. Přece jen jsme si od nich něco vzali. Dobře to poslouží pro další výzkumy, ale nemáme žádnou jistotu, že to přeneseme na někoho jiného. Představ si, jaký by to byl fenomén." Pravda. Znám hodně lidí, co vždycky toužilo, že bude nějakým mutantem, ale vůbec jim to nedoporučuju. Někdy si člověk neuvědomí, jak je normální život skvělý. Pokud máte moc bujnou fantazii, raději něco napište.

"A co s nimi plánuješ udělat?"

"Pochytat a eliminovat. Nezdařené pokusy. Hmm. Mohl by tu být ještě tvůj otec, a mohl by se zdařit. Ale ten už skonal."

"Proč jsou ostatní takoví? Co jste jim udělali?"

"Poupravili je, ale akorát jsme je zničili." odsekne už se znechuceným přízvukem.

"Máte právo provádět něco takového?!" zvedám hlas a ukážu na ni prstem.