Perturbatto

LII.

Dotáhnou mě až k Manningovi. Spraví si svoje brýle a škodolibě se usměje. Jak můžou být tihle lidé tak bezcitní? Potom svým gestem poručí obludám, aby mě bez slitování zlikvidovaly. Zavřu oči. Nechci to vidět. Nevěřím na nebe, ale byla bych ráda, kdyby se nás potkalo všech dvanáct a byl by klid. Jenom, co by se dělo s informacemi, které od nás výzkumníci získali? Jestli to, co říkali byla pravda, tak bych se, být normálním člověkem, měla na pozoru. Nikdy nevíš. Ale proč přemýšlím o budoucnosti světa, když už nic nezmůžu? Vždycky jsem taková byla. Věčně mimo. Smiřovat se se svou smrtí je opravdu srdcervoucí.

Ucítím nepřekonatelnou bolest. Obličej mi zakryla má vlastní rudá krev. Padám k zemi. V posledních chvilkách vidím nadšené bestie, které čekají, až mě budou moct sežrat, ale vědci jim to nedovolili. Chtějí naše těla dát snad někde do mrazáku? Proč by to dělali. Ale mrtvola zase nemůže způsobit problémy. Poslední věc, na kterou upřeně zírám je poletující kus nějaké látky...

Někdy jsem před usnutím přemýšlela, jestli, když se probudím zapomenu na to, co se večer stalo. Potom jsem usoudila, že je to blbost a začala se zaobývat tím, co se děje po smrti. Existuje reinkarnace? Nebe? Peklo? Nebo nic? Mám tolik otázek. Moje mysl pořád funguje – je to snad duší? Nic ale nevidím. V tom se přímo přede mnou objeví něco bílého. Pohybuje se to a má to tvar takové nepravidelné koule. Najednou vidím svoje tělo. Mám pořád to stejné na sobě i s krví. Natáhnu křečovitě ruku a snažím se tu věc chytit. Vypadá to, jako čirá energie. Uteče kousek ode mě, ale já vyskočím a snažím se ji vzít do rukou. Posune se zase o několik metrů vpřed. Dobíhám ji. Teď mi to začíná docházet. Ona mě někam vede! Ale kam, když je tu jen temnota? Všude, kam se podívám. Když se zastaví, strnu. Když na ni sáhnu, cítím mírné teplo – v tu chvíli se ale rozplyne v několik tisíc světélek, která se pohybují kolem mne. Začínají se tvarovat do oválů, z nichž za pár vteřin vznikaly rysy lidských tváří. Některé poznávám. Když se ale přímo přede mnou vynoří Nathanielova tvář, překvapeně na ni zírám a ustoupím o krok vzad. Když všechny lidi spočítám, je jich jedenáct. Jak jinak. Proč se všechno tohle děje?

„Legendy se plní!" vykřikne někdo za mnou. Trhavým pohybem se otočím.

„Jaké legendy?" zeptám se naléhavým hlasem. Žádná odpověď. Potom se ale nečekaně ozval proslov jiné osoby. Tuhle znám. Rebecca.

„Jsme poruchou, otec nám ji předal!" V tom se ozve Alexandr.

„Přál by si, aby tahle agentura zanikla. Naplňme jeho poslední přání!"

„Ale jak?" Nechápavě se zeptám.

„Známe jeden způsob," promluví dívka. Tu jsem nikdy neviděla. Měla dlouhé vlasy, ostré obličejové rysy a oči vytvarované tak, že vypadaly dravě. Pokračuje.

„Spojíme všechny naše schopnosti a talenty do jednoho silného vlka, který to dokáže! Zhynou zmutované hříčky přírody a spolu s nimi i ti šílení lidé! A potom snad bude svět zase v harmonii. Nemůžeme vědět, jestli jsou pravdivé i nějaké jiné pověsti, ale my se hlavně musíme postarat o naše osudy. Vznikne z toho nový příběh!" Pochybuji o celém plánu, ale nezbývá mi nic jiného než jim důvěřovat.