Perturbatto

X.

Cítím, jak mě síla skutečně opouští. Jsem úplně zmožená, prostě unavená. Na první noc toho na mě bylo moc, tak jsem prostě omdlela. Za prvních paprsků slunce...

Slyším otřesy. Hrubé otřesy a hlasité šlapání. Bolí mě celé tělo. Pohupkávám mírně a střídavě nahoru a dolů. To znamená, že mě někdo nese. Namáhavě a křečovitě otevřu oči - vidím hustě obrostlou, zelenou trávu a boty. Vypadají docela prakticky. Točí se mi hlava. Stále ještě zaostřuju oči, když se snažím trochu zvednout.

"Opatrně," pomyslím si. Nesmí si mě všimnout. Zvednu hlavu, rozhlédnu se. Jsem v lese. Nečekaně. Dýchám pomalu, aby mne necítil a podívám se mírně za sebe. Široko daleko jenom lesní cesta. Tak teď už mě vidět musel, pokud není úplně vymaštěný. Staniž se.

"Nemysli si, že tě nevidím," odsekne.

"Nemysli si, že nevím, že mě vidíš." teď už se šklebím. Asi mám odvahu, ale kdyby mě chtěl zabít, už bych tady nebyla.

"Tak proč se chceš prozrazovat? Další oplzlý nováček."

"Nováček?" zamračím se, "Jo, a nechceš mě pustit? Umím jít po svých!"

"Zdrhneš." Po té už mlčí. Jdeme další asi půlhodinu, než mě konečně pustí. Rychle si ho prohlédnu. Celou dobu jsem mu neviděla do tváře. Je to vysoký, svalnatý, můžu říci chlap, vypadá asi tak na pětadvacet až třicet. Krátké blonďaté vlasy a skleněné oči. Je hrozně bledý. A ne, upír to není. Nebo jo? Po včerejšku bych věřila všemu. Zeptám se ho, co je zač.

"Nathaniel. Ty?"

"Lea. Potřebuju se tě zeptat na miliony věcí počínajíc proč mě sem neseš končíc tím, kde jsme!" zakřičím.

"Hej, klid. Vidíš támhle tu chatrč?" oba otočíme hlavu. Kývnu. "Tak přímo tam jdeme." Je to malý domeček, který vypadá jako chata, ale už je docela zchátralá. Přijdeme tam a Nathaniel zaklepe.