Perturbatto

XXX.

Oči zase otevřu, a to pomalu a bolestivě. Cítím se polámaná, všechno mě bolí a je mi na zvracení. Cítím, že mám docela hlad, takže jsem musela být v bezvědomí nebo 'spánku' docela dlouho. Nepřipadá mi to normální. Poslední dobou buď omdlívám nebo spím pořád. Oni v tom snad mají zálibu. Kde jsem? Přivřu oči a trochu zaostřím a potom si všimnu, že opravdu nevím kde jsem. Není mi to povědomé ani trochu, takže po nějakém tom uvážení mi dojde, že tohle bude asi ta národní základna v tom jejich zas*aným projektu, který mi za prvé ani trochu nevoní a za druhé mi příjde trochu stupidní. Dobře, chtějí zkoumat nové věci, ale pokud se zamyslím konečně za nějakou dobu pořádně, vzpomenu si na miliardy jiných věcí, o které by se spíš měli starat, a vyjmenovávat je opravdu nebudu. Povzdechnu si a zírám do prostoru, jestli nezaznamenám nějaký pohyb. (Jo, vlkodlačí schopnosti opravdu nepřijdou nazmar, to je životní moudro!) Snažím se do této situace vnést trochu pozitivního myšlení, ale nedaří se. Cítím se, jako kdybych se propadala do nejistoty, ale zároveň jsem optimistická v tom, že najdu cestu ven. Absolutně neberu ohled na mou situaci a nohou vyrazím to, co mě tu drží. Nevím jistě, co to je, ale jakmile se začne vylévat 'tekutina', uvědomím si, že je to jedna z těch divných kapslí, u kterých absolutně nepochopím, co mají za význam. Dívám se kolem sebe, jsem v nějakém pokoji. Nic tu nechybí. To nás tu chtějí pěstovat? Trochu jsem jim promáčela koberec. Smůla. Jsem tak škodolibá, až se nad tím usměju. Okna tu nejsou, takže nevím, na čem jsem. Prostě stačí najít ostatní a vypadnout odsud. Teoreticky, pokud neslyšeli rychlé bouchnutí mé akce, tak jsou hluchoněmí a nebo tam nikdo není. Tiše otevřu dveře. Opravdu tu nikdo není. Vidím dvoje dveře - další labyrint. Zdává se mi, že bloudím v nějakém šíleně dlouhém a nekonečném labyrintu, v paneláku. Vždycky mě honí nepříjemný pocit, že mě něco pronásleduje. Jenom, aby to nebyly zlé zvěsti, můj mozek je schopný všeho...