Perturbatto

XLIX.

Utíkáme tím směrem, který si myslíme, že je nejblíž vchodu. V tom nám ale východ zatarasí jeden z mutantů. Nathaniel si nechá prodloužit a zakroutit nechty tak, aby byly stejně ostré a pevné jako ty vlčí a rozdrtí vlkovi krk. Ten se však sotva vzpamataje a krk už má skoro celý.

"Tak rychlá regenerace?" prohlásí zděšeně Becca.

"Tak to musíme zdrhat opravdu rychle," proměním se, a všechnu sílu, kterou jsem zatím posbírala využiju na dostání nás ven. Jedním mohutným skokem prorazím několik dveří a ostatní naberu s sebou. Ještě bych mohla natáhnout ruku jako Superman, ale místo toho se snažím schoulit do takového poloklubka. Po tvrdém nárazu přišel příjemný večerní chlad. Když ale otevřu oči, ostatní už jsou na nohách a nevěřícně zírají před sebe.

Nastoupili tam všichni - od vědců, přes lovce až po mutanty. Těch ale není jen pár základních - našich bratrů a sester, ale o dost víc. Byli jiní. Nepoznávám je. Pomalu mě opouští smysly. Byl to větší náraz, než jsem si myslela. Ostatní ale kromě Nicka, který mi pomohl vstát vyrazí vpřed. Následuje tvrdý masakr. Krev stříká všude. Vidím zděšené tváře lidí z naší smečky. Zachytím Rebeccu jak s nenávistným výrazem seká do jednoho z vlkodlaků. Rány se mu hojí takovou rychlostí! Vteřinu na to ji chytá pod krkem. Snažím se jí přiběhnout na pomoc, ale vrávorám. Nick mě naštěstí rychle zachytí.

"V pohodě?"

"Jo," Odběhne k ní sám. Rozhlížím se. Co bude teď? Nemáme sílu je všechny aspoň trochu zdržet. Dohnali by nás během chvilky. Najednou ale uslyším jednoho z profesorů, dálkově vidím jeho příjmení na vizitce, kterou měl připevněnou na svém plášti: Manning. 

"Zabijte je! Máme všechno potřebné." To mi málem vyrazí dech. Zabít? Asi jsem byla zvyklá na několik šancí, ale teď jde o život.